Původně byla minerálka využívána jen pro pitné kůry přímo u pramenů. Starý pramen byl v osazené skruži, přes 2 metry hluboké. Zde se hromadilo velké množství kysličníku uhličitého. V minulosti se při odběru vody ve studni udusil mladý muž. Proto prý se voda nabírala do lahví, zasunutých hrdlem do rozštěpu dlouhé lískové tyče. Po naplnění se tyč s lahví vytáhla a lahve se vyměnily. V roce 1881, za vedení lázní Marie Dvořákové, byl městem povolen omezený prodej minerální vody v lahvích. V roce 1905, už za majitele MUDr. Ivana Honla došlo k modernizaci lázní a ve snaze zvýšit prodej vody byla vedle prameníku Ida postavena nová stáčírna. Stále to byl malý provoz.
Na sílu pramenů však začaly mít vliv nové skutečnosti. V roce 1917 stavěl mlynář Jaroslav Chmelař ve mlýně novou turbínu. Aby byl vytvořen spád, spodní část náhonu byla o 1,5 m prokopána. Začala se ztrácet voda ve studních pode mlýnem. Došlo také na pramen Ida. Po roce 1926, kdy byla dokončena regulace, se úroveň hladiny vody pod splavem ještě více snížila a pramen Ida se ztratil úplně. Žádaná minerálka pro stolní použití se tedy začala stáčet v Malých lázních z pramene František. Majitel mezi tím dal studnu pramene Ida prohloubit místním studnařem, ale pro velké náklady a stálou nepřítomnost dobré kyselky ji dal zasypat.
Po roce 1926, kdy jako nový vedoucí stáčírny byl ustanoven Jaroslav Popílek, došlo k obratu. Ten nacházel nové cesty ke zvětšení odbytu a zavedl rozvoz minerálky mimo lázeňských koňských povozů novým autem ve své režii. Také se mu podařilo přesvědčit majitele o nutnosti hledání nového pramene, protože prodej minerálky z jiného pramene byl vlastně podvod. Pan Popílek sepsal smlouvu s pražskou firmou Artezia. Vrtat se začalo o čtyři metry východně od původní studny. Deset, dvacet metrů a správná voda nikde. Profesor z toho byl značně nervózní a chtěl vrtání ukončit. Teprve ve 24 metrech se objevila pěnivá voda Ida. Bylo vyhráno a správce sklidil zasloužené uznání. Podařilo se mu ještě přesvědčit
majitele, aby byl vyvrtán záložní vrt. Podle proutkařů se na označeném místě začalo vrtat a v hloubce 9 m byl nalezen vydatný pramen "Ivan" (v blízkosti vodotrysku). Po prvním rozboru vody však byla zjištěna přítomnost arzénu. Vrt měl být zasypán, ale byla pouze odmontována čerpadla a přepad byl veden trubkami do řeky, kde je dodnes obyvateli voda odebírána. Vliv přítomného arzénu vzhledem k množství vypité minerálky je diskutabilní.
Už v roce 1930 mohla být na základě zvětšené poptávky postavena nová stáčírna na dvoře pod cestou k lomu. Počet zaměstnanců stoupl ze čtyř na osm. Rozvoz minerální vody do vzdálenějších míst byl prováděn firemním autem. Kyselka Ida byla dodávána do chat na Krkonoších, do Prahy i do konkurenčních Karlových Varů. Voda se stáčela do dvoulitrových, později do jedenapůl litrových lahví, které se vodorovně do řad nakládaly na vůz, vyložený slámou. Ale to nebyl prodej jako dnes! Nosily se dvě podlouhlé, dřevěné basy, každá z nich po 10 lahvích. S nimi se chodilo třebas v Krkonoších po chatách a byl úspěch, když hoteliér koupil 2-4 lahve. Podobně probíhal obchod v městských obchodech. V Praze II. v Lazarské ulici byl zřízen velký sklad a firemní obchod kyselky Idy.
Mimo koňských povozů, používaných pro rozvoz v blízkém okolí, se podíleli na přepravě později i soukromí autodopravci, Jako například Josef Čejchan a pan Jiří Svoboda. V roce 1941 byla MUDr. Honlovi povolena další přístavba skladiště včetně manipulačních místností na čištění a plnění lahví minerálkou. Nejdříve se používaly lahve s mechanickým drátovým uzávěrem s porcelánovou hlavičkou a gumovým těsněním, později po instalaci nové plnící linky se již lahve uzavíraly dnes známými kovovými korunkami.
Po neshodě Popílka s MUDr. Honlem v roce 1931 koupila Hedvika Popílková, manželka již zmíněného vedoucího ve stáčírně, Čápovu louku za řekou poblíž lávky. Nechali zde provést vrty, které byly úspěšné. V hloubce 44 m byla objevena alkalická voda. Potom se pan Popílek osamostatnil. Nechal zde postavit provizorní dřevěnou boudu stáčírny. Minerálku Hedvu, které udělal velkou reklamu, začal rozvážet svým firemním autem. Po zvětšení odbytu si mohl dovolit postavit novou zděnou stáčírnu a později blíže u řeky novou budovu s garáží. Odbyt Idy tím citelně poklesl. V roce 1939 byla obecním úřadem povolena nástavba patra pro byt. Současně byl paní Popílkové povolen další vrt artéské studny, kde se nacházela poněkud slaná voda. Po válce se odbyt ještě zvýšil. Minerálku Hedvu rozváželi řidiči Jung a Dreisl firemními auty.
Stáčírna Hedva
Nezávisle na popisovaných událostech dostala povolení ke stáčení minerálky v roce 1902 též Josefa Černá v Malých lázních z pramenu František. Později, roku 1937 dostal povolení k obchodu s minerální vodou z povrchových pramenů Emil Sedláček, čp. 269. Pramen Boženka na Horním konci, poblíž hasičské zbrojnice, kde si lidé od nepaměti bezplatně odebírali vodu, byl zřejmě vlivem intenzivní těžby v blízkém písníku v roce 1935 poškozen. Dle nepříznivého rozboru vody bylo čerpání zastaveno a po roce 1950 byl pramen definitivně zasypán. Taktéž došlo v roce 1965 k zasypání pramene František v Malých lázních.
Lázeňský park, v popředí studna Aleš
Druhý pramen "Aleš" ležel u řeky Metuje u lázeňské kapličky. Bývala zde ruční pumpa s dřevěnou ochranou proti mrazu. V roce 1935 byl též proveden rozbor vody a byl shledán jako vyhovující. V roce 1943 MUDr. Vladimír Honl po snížení odbytu Idy dokonce žádal obecní zastupitelstvo o zrušení studny Aleš. Nebylo mu však vyhověno s tím, že "stoleté privilegium pro bezplatný odběr vody nelze pouhým hlasováním zrušiti". (18) Studna byla až roku 1950 zrušena pro sešlost. Občané začali odebírat minerálku z vyvedených přepadových trubek z pramene Ivan. Bývaly zde velké fronty, ale po zveřejnění zprávy, že minerálka obsahuje škodlivý arzén , zájem o vodu značně poklesl. V objektu kapličky, jejíž funkce byla zrušena po roce 1952,
byl vybudován moderní prameník s vodou z pramene Jakub (studna přímo pod kapličkou). Za odběr vody byl od občanů vybírán Mě NV v Náchodě roční poplatek 10 Kčs. V 80. letech byl prameník úplně uzavřen. Lidé opět zdarma odebírají vodu z vyvedených trubek u řeky. Pramen Ivan ale neobsahuje tolik volného kysličníku uhličitého.
V roce 1950 byly obě výše popisované stáčírny znárodněny. Pramen Hedva byl úplně zrušen a do volné stáčírny byla trubkami přes lávku vedena Ida ke stáčení. Původní stáčírna byla pro zastaralost zařízení a pro soustavné stížností hostů na hluk při práci již ve dvousměnném provozu zrušena. Protože voda ve vedení přes lávku v zimě zamrzala, byly později trubky vedeny pod řekou. Zatím co ještě v roce 1949 stačil jeden nákladní vůz s přívěsy zajišťovat nakládku Idy do železničních vagónů, denní produkce byla zvýšena až na 60 000 lahví, tak od roku 1958 musela přepravu zajišťovat ČSAD v Náchodě několika velkými vozy denně.
Minerálka už také byla plněna do standardních 0,7 l lahví a začala být přislazována citrónovým sirupem. Ředitelem zřídel byl jmenován Emil Holec, Později Václav Turek a nakonec Ladislav Hájek, který přešel i s osazenstvem do nové plnírny. Objekty zřídel byly pod správou Středočeských zřídel, n.p. Bílina.
Kolem roku 1954 a v dalších letech se na celém území Bělovse prováděl geologický průzkum, jehož součástí byly prováděny nové vrty. V prostoru dnešního dopravního hřiště byly provedeny záložní vrty S - 6 do hloubky 85 m a rovněž S - 8 do hloubky 117 m. Poslední uvedený vrt poskytuje minerálku svým složením blízkou kyselce Hedva. Současně s tím byla ohraničena ochranná vodní pásma, kde platil zákaz jakékoli stavební činnosti. Po roce 1990 byla pásma zrušena. Hledalo se místo pro novou stáčírnu. Konečné rozhodnutí potvrdilo výstavbu na velké louce mezi železniční tratí a Kladskou ulicí. Původně tam měla být bytová zástavba, jak dokazují začátky naznačených ulic. Po několik let zde bylo vyhrazeno místo pro cirkusy. Ty se později stavěly na louce u slévárny, kde je nyní cvičné fotbalové hřiště.
V roce 1980 byly ukončeny stavební práce na objektu nové stáčírny a začala instalace strojního zařízení. Náklady na výstavbu tehdy činily přes 45 mil. Kčs. Zkušební provoz byl zahájen v roce 1981. Minerálka byla zvláštním vodovodem přiváděna z původních vrtů v lázních. Kapacita nového závodu se postupně zvýšila až na 160 000 lahví denně ve dvousměnném provozu. K jejich odvozu bylo zapotřebí 14 souprav denně. Původně se jednalo i o zavedení železniční přípojky. Zřejmě se však prosadila rozvíjející automobilová přeprava ČSAD. Využívá se nových forem - úplné paletizace a přepřahu velkokapacitních návěsů. Ročně se tak dařilo přepravit ke spotřebitelům 35 mil. lahví ročně. Z celkového množství šlo 30 % produkce do Prahy. Ida byla zařazena mezi tři minerální vody v republice,
určené i pro kojence. Patří do skupiny tzv. prostých kyselek, obsahujících rozpuštěné anorganické látky jako vápník, draslík, hořčík, železo, sodík, včetně volného kysličníku uhličitého. Ida je podle chemických rozborů nejbohatší minerální vodou na kysličník uhličitý v celé republice. Specifickým rysem všech běloveských vod je přítomnost arzenu s malým rozptylem hodnot. Zřejmě nejstarší údaje o složení minerálních vod publikovali: Štolba v roce 1898 a Petratscheck roku 1904. Rozbor minerálky Hedva publikoval Mates v roce 1942.
Po roce 1989 získaly lázně zpět neteře posledního majitele. Novou stáčírnu vydražil po roce 1992 Dr. Ing. Antonín Moravec. Zatím v lázních nově vytvořená akciová společnost zakázala přes své pozemky obsluze přístup k vrtům. Proto Ing. Moravec roku 1994 vykoupil Jiráskův statek, na kterém začal urychleně provádět nové vrty s označením 301 až 304. Byla zde podle předpokladů nalezena voda přibližně stejného složení jako z pramene Ida. V roce 1995 pak byla nová stáčírna přepojena na prameny ze statku. Na jeho dvoře byl vybudován nový
prameník. Vlastníkem nemovitostí se stává IDA, společnost s ručením omezeným. AQUA IDA s.r.o. řídí provoz stáčírny a AQUA IDA CZV s.r.o. minerálku prodává. V poslední době pracoval provoz i na tři směny. Ke stáčecím linkám do skleněných lahví byla přistavěna linka na plnění minerálky do PET lahví. Uvedené společnosti se dostaly do konkurzu. Od roku 2001 byl jejich provoz úplně zastaven. Správce konkurzní podstaty vede dosud neukončená soudní jednání.
Určité období prosperity bylo vystřídáno díky prosazované koncepci stagnací, končící po několik měsíců nevyplácením mezd pracovníkům a konečně úplným zastavením práce. Halasně vydaná "Manažérská etika", kde pan Moravec měl vlastní stať, se neslučovala s vytunelováním firmy. Zmíněný podnikatel tak připravil přibližně 100 zaměstnanců o pracovní příležitost. Byl vyhlášen konkurz. Některé dluhy byly vymáhány pomocí zjednané strážní služby a montérů, kteří rozmontovali a odvezli zařízení moderní stáčecí linky do PET lahví. Mnoho toho v objektu nezůstalo. Vlastní objekt včetně místa nových vrtů v Jiráskově statku opět výhodně koupili jako lázně výše uvedení soukromí majitelé. I když bylo jednáno s renomovanými tuzemskými i zahraničními investory, nepodařilo se dosud obnovit provoz a objekty dále chátrají.
Nebylo by čestné říci, že se pro zmíněnou věc nic nedělalo. Byly vytvořeny projekty ze strany soukromých vlastníků i oponentní návrhy města s cílem obnovení provozu lázní i zřídel. Proběhla řada jednání především se zahraničními investory i s vedením města. Protože však zřídla byla dosud v konkurzním řízení a probíhala řada soudních jednání, nemohla se záležitost hnout z místa. Městským představitelům už v polovině roku 2002 byla představena společnost pro obnovu. Uvažovalo se také o jakémsi truc podniku, kdy by měly vzniknout nové lázně, tak říkajíc na zelené louce za Malými lázněmi. Paradoxně bylo zákony umožněno, aby proběhla taková nehoráznost, jako je prodej obchodní značky Ida. Tu zakoupila dne 28.5.2002 slovenská společnost INTERFOOD Ltd.
Tato společnost zavedla stáčení minerálky z pramene černínské firmy s názvem Ida a zajistila i distribuci minerálky do českých obchodních řetězců. Nabízená minerálka nemá s původní běloveskou "ostrou vodou" zdaleka nic společného. Další již zmíněná nová zahraniční společnost projevila i o zřídla vážný zájem.
Současný stav lázní a zřídel v Bělovsi je v dnešní době (2004) na mrtvém bodě a oba subjekty jsou mimo proovoz. Jak je vidět, movití investoři ze zahraničí a už vůbec ne tuzemští se k nám patrně v souvislosti s dosud trvajícími soudními kauzami a vysokou cenou zrovna nehrnou. Zkušenosti z historie běloveského komplexu i z jiných lázeňských míst příslušné úrovně ukazují,
že lázně pro udržení provozu potřebují finanční návaznost na zřídla, aby tak udržely kontinuální funkci. Soukromé majitele dnes stát nepodporuje. Několik potenciálních investorů zatím od nákupu ustoupilo.
