HOSPODÁŘSKÁ ČINNOST
Vdané ženy byly obvykle v domácnosti. Praly, vařily, staraly se o děti, ale také chodily na roští do lesa nebo pomáhaly mužům v živnosti, prodávat třebas v krámě. Těch bylo v obci dost, ale jen tak tak se udržely nad vodou. U dveří obchodů byl obvykle zvonec a když přišel zákazník do krámu, nejprve musel počkat, až žena zrovna doválí nudle. Pak byl teprve obsloužen.
ŘEMESLNÍCI A ŹIVNOSTNÍCI
V roce 1905 všech živností značně přibylo a objevily se další. Také se začaly vyskytovat jména lidí, jak je známe dnes. Ve vesnici už byl také holič, kapelník, švadleny výšivek, uhlíř i porodní bába. Sortiment v obchodech byl malý, ale přidružovaly se sem ještě další, zřejmě neevidované činnosti. Za Rakouska býval koloniální obchod umístěn v typické doškové chalupě. Zde se prodávaly hrnce, semena zeleniny, košťata, petrolej a kdovíco ještě. V těchto obchodech se smíšeným zbožím se v různé míře prodávalo i cizokrajné zboží z kolonií jako káva, koření a někdy i jižní ovoce. Pro tento typ obchodů se časem vžil název koloniál. Byl zde také mandl. Zatím co ženy mandlovaly, jejich "strejci" si zatím dali do trumpety pár štamprlat. Ještě byla v chalupě obvykle koza a spousta drůbeže. To už je nějaká starost! Starší děti už musely v krámě pomáhat uklízet, vážit do kornoutu koření, semena a podobně. Celá rodina spala v podkroví.
 |
Snad v každém baráku kolem cest něco bylo. Ne sice takové výkladní skříně, jak je známe dnes, ale alespoň vývěsní štít nebo zboží vystavené v okně. Na masivních rozevřených dveřích krámu byly zpravidla zavěšeny kartáče, lopatky, hrnce a jiné tretky do domácnosti. Navečer se vrata zavřela a byl konec. Ani to ne! Když si někdo na něco vzpomněl, jednoduše zaťukal a prodávalo se dál. Jen v hospodách se musela dodržovat zavírací hodina. Takový kapelník Bohumil Martínek by se jen několika koncerty a funusy neuživil. Proto měl ještě trafiku a vyučoval na hudební nástroje. V obci působil jako učitel hudby ještě pan Vilém Kesner z Babí. Ten objížděl na kole své žáky po bytech. Značně rozšířen byl také prodej na dluh. V obchodech se vedly dlužní knihy, v hospodách se útrata dlužníků psala "na futro". Splácelo se až po výplatě nebo taky ne! Kolikrát řemeslník přivezl zákazníkovi třebas nábytek na káře, s manželkou ho vystěhoval do patra a teprve pak mu zákazník sdělil, že zrovna nemá peníze, že mu to bude splácet po částkách.
Spolkem, který nelze dost dobře zařadit mezi zájmové, ani mezi živnosti, je "Vzájemný pojišťovací spolek proti ohni v Bělovsi". Jako odbočka Okresní vzájemné pojišťovny obcí venkovských se sídlem v Náchodě je známa podle dokladů již v roce 1881. Jejím předsedou byl běloveský občan František Hejzlar. Není známo, kde měl tehdy spolek sídlo. Další doklad z roku 1906 již uvádí sídlo v domě Vincence Hejzlara na Horním konci čp. 76. Jak je zřejmé z rodové kroniky, jmenovaný vybudoval ve vedlejším novém domě čp. 118 kancelář pojišťovny, kde zaměstnával ještě dalšího úředníka (proto Hejzlar novodomský). Spolek v té době měl již 36 místních členů. Z dochovaných dokumentů vyplývá, že pojišťovna finančně odškodňovala požáry až ve Velkém Poříčí. Kancelář však z bezpečnostních důvodů vzhledem k možnému vojenskému konfliktu byla v roce 1938 přeložena do České Skalice. Krytí pojišťovacích událostí pro naši obec zajišťovala až do roku 1948. Přes válku až do roku 1948 prováděl pojišťovací služby také Rudolf Kovář v čp. 266 ve Vítkově ulici. Nedaleko od pojišťovny na Horním konci též vyvíjela činnost Kampelička. Byla v domě Jaroslava Samka, čp. 23. Jeho bratr Josef Samek ji do konce roku 1948 také vedl. Souběžně s ní byla další Kampelička v obecním domě, vedená Václavem Linhartem.
Je skutečností, že uvedení řemeslníci a obchodníci působili v poněkud rozdílných časových obdobích, ale jak bylo zřejmé, hlady nevymřeli. Mimo válku fronty v obchodech nebyly. Po roce 1948 se většina obchodníků své činnosti vzdala a pak to teprve začalo. V několika soustředěných obchodech se čekalo, až přivezou mouku, ale nedošlo mléko. Odpoledne se stála fronta na mléko a zase nebyl chléb a tak to šlo pořád dokola. Maso bylo k dostání až koncem týdne. Stále platil prodej na lístky. A co teprve před Vánocemi! Zapisovaly se pořadníky na vánoční kolekce, když přišlo jižní ovoce, tak se dávalo jen několik kusů a to ještě podle počtu obyvatel v rodině. Po zrušení potravinových lístků se nijak výrazně fronty neomezily. Zboží bylo stále málo a kdo měl lepší finanční možnosti, tak si vystál frontu na pomeranče nejdříve v konzumu "u Šimůnka" a pak poslal děti bojovat do fronty "k Dědkům". Lidé z vrchní části obce to praktikovali obráceně. Dnešní situace ale v praxi není o moc lepší. Fronty jsou sice jen na košíčky u pokladen supermarketů, ale dříve než za hodinu se z obchodu pro jeho rozlehlost nevrátíte. Zase je třeba obejít několik obchodů, než si vyberete jedno a to samé zboží za přijatelnou cenu. Tak se dají ušetřit až dvě stovky z tisíce. A těch, kterým je to jedno, není zase tolik.
Dnes už neznámou činností bylo praní prádla. To si pradleny vyzvedly prádlo u bohatých paniček, pro které tato činnost nebyla zrovna důstojná. Praly samozřejmě v ruce a na valše. Prádlo se tehdy bílilo na kdejaké louce u řeky. K činnosti patřilo i žehlení těžkými litinovými žehličkami, ohřívanými na plotně. Pradleny nebo odrostlejší děti pak nesly prádlo v koši pěkně srovnané a voňavé. Později byly v Bělovsi instalovány tři mechanické mandly s ručním i elektrickým pohonem. Lidé se museli živit všelijak.
Úplně zvláštní skupinou byli pošťáci, jinak pod státní penzí. V roce 1902 byli poprvé státem jmenováni úřední listonoši. Na typické modré vozy, tažené koňmi, si málokdo vzpomene. Ty rozvážely balíky a těch do Bělovse zase tolik nechodilo. Dle pramenu (6/II) je uvedena zajímavá zmínka, kdy v září roku 1633 do Náchoda přijeli dva kurýři a požadovali na výměnu koně poštovské. Ty měli dát běloveští, ale zrovna se k tomu neměli. Pošta přímo v obci nebyla, ale chodili sem náchodští listonoši, později přímo běloveští občané. Jedním z městských byl vždy usměvavý pan Šimáček s rozevlátou pláštěnkou. Z běloveských to byl Ludvík Zelený, poněkud více šibalský Josef Ryšavý, Oldřich Skořepa a Dáša Škopová. Listonoši nosívali ke konci roku také kalendáříčky a naopak dostávali spropitné za přinesení zásilky nebo důchodu. Tenkrát se domy tak nezavíraly, a tak listonoš přišel až do kuchyně. Bylo to často kolem oběda a z trouby se linula příjemná vůně. Obvykle pak dostali do ruky kousek voňavého koláče. Byli však i tací, že si nechali zabalit ještě svačinku.
Mezi typicky běloveské figurky patřili i financi. Pohybovali se sice více u celnice a na hranicích, ale tenkrát se lidé více znali. Mezi ně patřil pan Horák, Šolc, Smrček, Řezníček,Vrba a velitel Ducháč. Ten byl známý tím, že nic nerozhodl bez manželky. Jejich rodiny totiž bydlely přímo na celnici. Tak se také všichni stali svědky květnových událostí. Po válce do služebny přišel ještě pan Michel a další.. Většina z nich pak bylo převedeno po roce 1950 k příslušníkům Sboru národní bezpečnosti (SNB).
Dnes se tyto profese jeví jako poněkud anonymní, cizí. Dříve byla čest nosit uniformu, nádražáckými uniformami se to jen hemžilo, dnes se za ni mnozí stydí a používají ji pouze v zaměstnání. Ani nájemníci v poměrně malých domech se často neznají. Paneláky u nás bohudíky nemáme. Kéž by to byla jen železniční trať a v poslední době i polská cesta, co lidi a Běloves rozděluje.
PŘEHLED ŽIVNOSTÍ
V Lázeňské ulici hned vlevo za topolem v domě čp. 62 měla Josefa Martínková nejdříve výčep lihovin, později výčep piva a trafiku. Tu po ní převzal syn, již zmíněný místní kapelník Bohumil Martínek. O něco dál u Zikmundů v domě čp. 5 měl nejdříve řeznictví řezník Terč a po válce zde byla delší dobu mlékárna včetně úzkého sortimentu potravin. Ve vedlejší staré chalupě čp. 39 měla krám paní Židová. Už v roce 1918 tu mělo zastoupení družstvo "Budoucnost", které zvýhodňovalo zákazníky obdobně, jako již zmíněná Jednota. V nově postaveném domě v roce 1940 zavedl její syn Robert Žid opět koloniál. Pak zde byla umístěna obecní knihovna. Nyní zde zajišťuje Stanislav Mašek malé občerstvení s prodejem novin a suvenýrů. Za potokem následuje dům čp. 4, kde již zmíněný pan Bohadlo prodával pivo a uhlí, pan Oldřich Král zde nabízel pro lázeňské hosty ubytování. Nyní v obou domech nabízí pan Mašek a Rena Matoulková ubytování v soukromí. Ve vedlejší dílně dnes sídlí Hrnčírna Alexandra Dostála. Je zde také zařízen pěkný obchod hrnčířským zbožím. V posledním, dnes už zbouraném domě čp. 3, byl do konce války koloniál Antonína Bernarda. V letech 1945 - 50 tu prosperovala mlékárna. Pak byl objekt lázněmi vykoupen a pro lepší vzhled lázní zbourán. Naproti je dnes postaven hotel Bonato. V blízké ulici K Tábořišti v čp. 323 má sídlo stavební technik a odhadce nemovitostí Miroslav Sychrovský. Naproti v domě čp. 182 má sídlo Autoškola Jana Šrolla. Těsně pod lesem Montací je umístěn Autokemping a objekt firmy AG KOV.
 |
Na fotbalovém hřišti dlouhá léta provozoval bufet pro diváky fotbalových a tenisových utkání Josef Dobeš. Nyní je na tribuně vybudován klub Tribunka. Za sokolovnou ve Vítkově ulici v domě čp. 12 měl až do roku 1950 obchod uhlím Rudolf Linhart. V blízké vile čp. 266 byla již řečená kancelář pojišťovny. Paní Kovářová zde vedla do roku 1948 smíšený obchod. Úplně na konci ulice v domě čp. 369 byly garáže Autodopravy Emila Sedláčka. Ve vedlejší Müllerově ulici má v domě čp. 278 Opravnu kol Zdeněk Hančík. V poslední době v této ulici v novém domě čp. 369 byla zřízena Advokátní kancelář JUDr. Miroslava Kutěje.
Pokračujeme-li od hřiště po ulici 1. máje, uvidíme firmu PS - STAV pana Sedláčka, zabývající se obklady sádrokartonem. Ještě před válkou zde byl obchod textilním zbožím Emila Vojtěcha. Po roce 1950 zde sídlil již zmíněný konzum, který přetrval do 90. let. Nějakou dobu zde po restituci měla potravinářský obchod paní Vojtěchová. Poněkud dál, v domě čp. 58, byl dlouhá léta koloniál Petra Samka. V přístavku domu měl provozovnu holičství František Ježek. Přes cestu ještě nyní vývěsní tabule oznamuje, že zde v domě čp. 75 prováděl práce kolářské Josef Šnajdr. Za ním u řeky ševcoval v domě čp. 66 Antonín Stára. Že bylo práce dost dokládá fakt, že v místě nynější nové školy sídlil v chalupě čp. 57 před válkou další švec, Josef Páca. Do třetice, poblíž sokolovny měl dílnu i švec Václav Horáček. Ten se později přestěhoval na Horní konec vedle Kylarova statku. Na návsi, kde je nyní též autobusová zastávka, měl v domě čp. 72 pekárnu i koloniál Jiří Beneš. Když byla dána naproti v obecním domě do provozu škola, prodával zde i školní pomůcky. Nyní je dům přestavěn a v něm má sídlo hrnčírna Jany Hlinákové. O pekárně ve mlýně za Rakouska byla již zmínka. V obecním domě měl před I. světovou válkou truhlářskou dílnu Jan Winter.
V ulici U Zbrojnice v blízkosti křižovatky v domě čp. 160 měl kancelář Obchod papírem Luboš Prokop. Nyní zde má ubytovací penzion. V domě čp. 43 míval pekárnu Rudolf Hurdálek. Pečivo rozvážel do okolních obchodů koňským povozem a po roce 1945 vlastním autem. Vedle staré hasičské zbrojnice v domě čp. 56 míval obchod se smíšeným zbožím Jakub Samek. Po jeho smrti zakrátko chalupa vyhořela a v novém domě již obchod obnoven nebyl.
Hned za mostem prodával za Rakouska v domě čp. 77 Jaroslav Borůvka uhlí a provozoval i trafiku. V dalším domě čp. 64 má nyní sídlo malíř pokojů a natěrač Roman Havlík. To už je vše Na Horním konci. V domě čp. 192 bydlel a měl přihlášenou živnost studnař Josef Brich. V domě čp. 23 zhotovovala Žofie Samková pěkné prošívané přikrývky. Mezi zmíněnou kampeličkou a pojišťovnou měl v domě čp. 51 trafiku Josef Vik. O kousek dál pracoval za I. republiky již řečený švec pan Horáček. Za statkem Ryšavých byla stará chalupa, kde pěstoval dlouhou dobu pan Skořepa polární lišky. Obydlí je též zbouráno. V posledním běloveském statku už také není hospodářství. Usedlost je přestavěna na byty. Posledním objektem Bělovse je nyní kiosek u celnice. V něm pan Bohumil Brož zavedl prodej potravin a nápojů.
Mimo uvedené živnosti působili v obci řemeslníci bez zvláštní reklamy na domech, bez jejichž práce by se ale občané taktéž neobešli. Tak například blízko slévárny u tratě měl krejčovskou dílnu pan Rázl, o dva domy dál dámská krejčová Marie Lochmanová. Naproti bývalému hotelu Praha měl krejčovství pan Charouz, blíže u Hejzlarovy hospody bydlel další krejčí, Luděk Treml.
Zajímavé postavení v obci měli zedníci. Nikdo neměl oficiální živnost. Obvykle sami pracovali u nějaké velké stavební firmy. Kdo chtěl například stavět rodinný domek, dal si od stavitele pouze vypracovat plánek a na vlastní stavbu si zjednal zedníky, kteří po práci postavili, dá se říci "melouchem", půl Bělovse. V zimě, kdy nebyla pro zedníky práce, prováděli úplně jinou činnost. V lázeňské části tak působili zedníci Albert Páca, Ladislav Meisner, Josef Fetter, Petr Samek, Antonín a Václav Doubicové. František Špaček, Josef Smrček, v poslední době i Václav Jirásek. Na Silnici byli oblíbeni zedníci Jireček, Kastnar, Vavřinec Jirman, Novotný a další.
V druhé části Bělovse, v Kladské ulici směrem od Náchoda, byla u podjezdu jako první provozovna truhláře Poláka. Hned naproti bylo uhlířství pana Škopa. Nic velkého. Tenkrát se totiž kupovalo uhlí jen v malém množství, protože i výplaty byly dávány každý týden. Tak se stalo, že každou sobotu přijel až k domu uhlíř, vysypal pytel uhlí, zinkasoval peníze a jel o dům dál.
Z druhé strany "Za komínem" Kubečkovy továrny bylo možno navštívit rozpustilé holky. Byl to takový předchůdce domácích nočních klubů. Za koncem továrny, chcete-li internátu z poslední doby, je v čp. 310 Ubytovna Klubu českých turistů. Někde tady za Rakouska býval Pobočný pohřební ústav pana Pavlovského. Jsme na křižovatce U Křížku. Těsně nad ní míval malý kiosek pan Josef Stránský, který zde vedl opravnu bicyklů. Po válce zde kraloval obuvník pan Valtar a v domě čp. 149 ševcoval Jaroslav Žid. V ulici Na Koletově míval koloniální obchod v domě čp. 201 Karel Skořepa a Jaroslav Ota.
V bývalé Morávkově textilce v čp. 200 byl otevřen po roce 1990 obchodní dům Robin. Potom byl potravinářský sortiment zaměněn za elektrozboží pro domácnost. Od roku 1998 zde majitel Bedřich Šimek prodává nábytek. Vedle, v hospodě U dvou lip, mívala firmu modistka Libuše Hlavatá. Hospoda v současné době není v provozu.
V dalším domě čp. 104 bydlíval Bohumil Solnička. Jako kapelník držel malou hudební skupinu, tzv. "štrajch" a hrával na různých tanečních zábavách po hospodách, v lázních i za německými hranicemi. V Náchodě pak dirigoval velkou dechovou hudbu. Řídil také pohřební partu. V jeho domě nyní sídlí již popisovaný Prima bar a Krejčovství. Blízký dům čp. 106 býval plný nájemníků. Koupil jej Jaroslav Prouza mladší a od roku 1996 zde prosperuje prodejna MARCO. Sloužila jako prodejna obuvi, později levných oděvů, a nyní se zde prodává použité průmyslové zboží. Poslední dům v řadě čp. 108 míval také obchodní tradici. Měl zde za první republiky obchod smíšeným zbožím a výčep lihovin pan Plný. Od 90. let zde nabízí Antonín Borůvka ubytování v soukromí. Na kopci Na Koletově působil též krejčí Jaroslav Pilc. V Lipové ulici má nyní kancelář firma DATA DRINK s.r.o. Karla Jaroměřského a v Zahradní ulici měla až do 80. let krejčovství paní Kolátorová.
Pod cestou za skladem VaKu bývala v kiosku krátkou dobu prodejna technické pryže. Za I. republiky až k trati tu bývalo již zmíněné zahradnictví pana Nýče. V navazující pekárně byla hned u cesty po roce 1990 zřízena podniková prodejna pečiva a cukrovinek. U stáčírny IDY přibyl úhledný stánek prodejny novin a tabáku.
 |
Následující křižovatka je alespoň občany z dolní části Bělovse označována přídavkem U Dědků nebo U Hoffmanů. Josef Dědek měl nejdříve obchod v domě čp. 163. Později postavil blíže k Náchodu rodinný dům čp. 230 a v něm pěkný obchod s potravinářským zbožím. Nedlouho potom byla před domem postavena benzinová pumpa. Benzin se čerpal z podzemní nádrže ručně pomocí páky. Vedle stála skříňka na oleje a byl zde také kompresor na huštění pneumatik. V restituci byl obchod navrácen a syn Vladimír Dědek zde upravil prostory do moderní podoby. Nyní tu působí vnuk, Jan Dědek. Ve vedlejším rohovém domě čp. 224 prodával dlouhá léta, ještě za Rakouska, Čeněk Hofman maso. Po něm převzal živnost syn Stanislav Hofman. V pořadí vnuk už prodával i v zestátněném řeznictví. V restituci byl obchod vrácen, avšak majitel pronajal řeznictví Pavlu Vítkovi. V rozlehlém domě sídlila ještě za války až do zestátnění malá mlékárna. Za I. republiky zde byla krátkou chvíli v letech 1934-36 v těsném sousedství Dědků malá cukrárna Jindřicha Brandejse.V suterénu domu se také za války hrávalo pro místní děti loutkové divadlo. Od roku 1990 zde sídlila též Autoškola Pavla Hoffmana.
Na druhé straně ulice v domě čp.147 byl nějakou dobu malý obchod Marie Daškové, kde se prodávalo po válce hlavně mléko. Blíže ke křižovatce v domě čp. 120 měl koloniální obchod Antonín Hurdálek. Před obchodem také byla malá ruční benzinová pumpa. Jmenovaný žádal o rozšíření v roce 1941. K tomu zřejmě nedošlo, protože nebyl benzin, vše šlo na frontu. V té době se k autům montoval kotel na spalování bukového dřeva a jezdilo se na dřevoplyn. Po znárodnění v obchodě byla zavedena mlékárna. V 60. letech zde byl nějaký čas sklad telekomunikací. Od roku 1991 zde obnovila prodej v provozovně "Korunka" dcera majitele, Miloslava Matějů. Je zde nabízen rozsáhlý potravinářský sortiment a v boční místnosti je malé posezení s obsluhou. Od roku 1993 byl vždy v letních měsících zaveden venkovní prodej zmrzliny a občerstvení u zahradních stolků. V roce 2005 zde byla otevřena sázková a informační kancelář. V přilehlém domě čp. 119 míval obchod Antonín Hodoval. Jeho příbuzný Josef Rýdl zde provozoval řeznickou činnost až do roku 1948.
V ulici Kapitána Jaroše v domě čp. 251 blízko závor míval truhlářství Karel Kašpárek. Od roku 1990 byl objekt pronajat firmě INTOP Miloše Macka. Za závorami směrem k Malým lázním bylo v provozu dřevo soustružnictví pana Maryšky.
V protilehlé ulici Na Václaváku bývaly také živnosti. V domě čp. 79 vyráběl pan Kovář ze dřeva cigaretové špičky. V domě čp. 114 sídlil lakýrník a natěrač Evžen Sýkora. Jedinou firmou, která v ulici prosperuje, je Klempířství Ladislava Kylara v domě čp. 161. V malé dílně umístil strojní zařízení po klempíři Skočdopolovi. Od roku 1997 pracuje ve firmě jako společník jeho syn. Jmenovaní provádí klempířské práce pro místní zákazníky. Provádějí však i řadu zakázek v Orlických horách, v Krkonoších i v Praze.
V dalším domě čp. 138 měl obchod smíšeným zbožím Jan Novák. V domku čp. 135 vyrábí nyní Jaromír Linhart razítka. Ve stavení čp. 136 měl krejčovství Oldřich Horáček. Kousek nad ním, v domě čp. 86 to zdaleka vonělo. Alois Vít tu pekl pečivo a preclíky. V boční Lesní ulici, která je ovšem přiřazena organizačně k obci Babí, v domě čp. 65 sídlil František Seidl, kde měl obchod textilem. Na druhé straně Václaváku bylo v přiléhající Kopečné ulici v domě čp. 245 truhlářství Jana Škody. V domě čp. 243 vyráběl pan Slepička za války těstoviny. Nad ním sídlil ve stavení čp. 239 povozník pan Novák. Ten měl krásné pivovarské koně a vozil různé tovary. Na cestě z kopce v domě čp. 194 měl obchod textilem Václav Veselý a pod ním v domě čp. 199 pan Kylar prováděl vyšívání.
V Kladské ulici od křižovatky směrem na Hronov se také dalo ledacos koupit a zařídit. V rohovém Hejzlarově domě čp. 117 provozoval holičství Karel Mědílek. Ženy, pokud ovšem na to měly, chodily za I. republiky do dámských kadeřnických salonů v Náchodě. Později zde paní Mědílková také prováděla dámské účesy. V domě byl ještě umístěn až do 60. let mandl. Za první republiky před ním byl v těchto prostorách obchod textilem Jaroslava Dyntery. Po roce 1990 zde pan Zámečník otevřel Půjčovnu videokazet a prodával také pivo. I tato činnost byla ukončena.V domě plném nájemníků bydlel také pan Červinka. Ten ve spolupráci s obchodníkem se zeleninou, Oldřichem Jiráskem na Babí společně přiváželi zeleninu a ovoce až z Ukrajiny. Měl šestimístné osobní auto, které vždy až po střechu napěchoval zeleninou.
Děti se rodí všude a tak i řadě běloveských dětí pomohla na svět porodní bába Anna Kainová. V domě čp. 163 v nynější Kladské ulici, kde jmenovaná bydlela, měl nejdříve obchod smíšeným zbožím už řečený Josef Dědek. Nějaký čas tu sídlil také sedlář Bohumil Dostál. V řadě domů pak byl nejdříve v čp. 165 obchod modistky Anny Novákové. V dalším domě čp. 166 byl obchod textilním zbožím Zdeňka Baška. Koupené látky Vám mohl zpracovat na slušivý oblek ve vedlejším domě čp. 167 krejčí Josef Semerák. Bydleli zde také Jan a Bedřich Luftové, vyhledávaní malíři pokojů. Do trojlístku k nim patřil později i natěrač Zdeněk Švasta, který ovšem pracoval hlavně v náchodských provozovnách. V navazujícím domě čp. 168 bylo v provozu řadu let až do znárodnění pekařství a obchod Františka Kodydka.
V linii domů v čp. 135 byl už před válkou obchod obuví firmy Baťa. Po roce 1946 zde měl Jan Bulgert cukrárnu a po znárodnění až do 70. let zde bylo pánské a dámské holičství. Řadu uzavíral dům čp. 237, kde měla sídlo modistka Růžena Macková a později Jana Syrůčková. Za uličkou v domě čp. 139 byl tehdy jediný klempíř v obci Alois Skočdopole. Dovedl udělat řadu potřebných věcí pro hospodářství i pro domácnost. Po znárodnění ještě krátkou dobu pracoval pro místní JZD. V přilehlém domě byla už za Rakouska kovárna Jana Kašpara. Později živnost převzal syn Jan a pracoval zde jako kovář a podkovář až do 60. let . To už koní rapidně ubývalo a nastupovaly traktory.
V souběžné Doubicově ulici s hlavní Kladskou měl v domě čp. 144 studnařskou živnost Břetislav Hejzlar. Mimo to si přivydělával ještě vyklešťováním prasat. Krátkou dobu po roce 1989 v domě čp. 110 bylo otevřeno kadeřnictví paní Vaňkové. V posledním domě v ulici čp. 140 měl firmu syn obecního policajta Josef Hronovský. Obchodoval s odpadovým textilem jako obchodní cestující, jak se tehdy říkalo. Jeho syn Adolf ale patřil mezi "pásky", kterého museli členové SNB občas shánět. Jaký to paradox!
Naproti Kašparově kovárně byla již zmíněná hospoda Aloise Kylara. Ve vedlejším domě čp. 99 si otevřel po roce 1990 Petr Kylar autoklempířskou dílnu. O řeznictví Václava Hofmana se již mluvilo v souvislosti s Hejdovkou. Rovněž tak o kováři Michálkovi, který po válce činnost ukončil. Dům čp. 78 však koupil Vladimír Vernar, který zde vybudoval po roce 1948 dílnu a garáže Autoškoly, řízené orgánem ROH, později SVAZARMU. Vyučoval jízdu na nákladních, osobních automobilech i na motocyklech, tehdy velice populárních. Každý odrostlejší mládenec chtěl mít motorku. Autoškola však po roce 1963 byla převedena do Náchoda. Po roce 1990 bylo v budově bylo malé občerstvení a prodejna piva. Nějaký čas pak obchod papírnickými potřebami. V navazující Broumovské ulici na hranici obce Babí měl dlouhá léta živnost Emil Pochtiol, známý malíř pokojů.
Na ulici od křižovatky k celnici, která byla v minulosti nazývána ulicí 9. května, dříve žádné živnosti nebyly. Po přestavbě dopravního systému do Polska byla přejmenována na Kladskou ulici, jako logické prodloužení Kladské ulice z Náchoda až na hranice. Zde po roce 1989 vyrostla jako houby po dešti v dřevěných kioscích řada obchůdků s potravinářským zbožím. Vliv obchodní činnosti supermarketu PRIMA však způsobil postupné ukončení činnosti těchto stánků. Přetrvává obchod na staré celnici, na železniční zastávce obchod Svatopluka Golla a u naší celnice kiosek Jana Pokorného. Téměř naproti železniční zastávce vybudoval Jan Šroll ve dřevěném stánku Obchod smíšeným zbožím s přístřeškem, stoly a lavicemi pro občerstvení řidičů. Za stánkem v ohradě je dílna a garáže pro potřeby autoškoly jmenovaného majitele. Poněkud bokem na Polské ulici, v domě čp. 85 sídlí od roku 1992 firma ALLIA TRADE a ARCA TRADE majitele Ing. Vlastimila Šuberta. Obě firmy se zabývají výrobou autopotahů a textilních doplňků pro automobily. Od roku 1998 působí v moderním stánku u celnice Směnárna peněz, společníků VZD s.r.o. jako pobočka směnárny z Hrádku nad Nisou.
Po několika letech došlo k dalším změnám. V prázdném obchodě po řeznictví na Kladské ulici, čp. 224 byl v září 2004 otevřen obchod Polské oděvy. Ve vedlejším objektu "U Dědků" byl definitivně ukončen prodej potravinářského zboží. Na polovině prodejního prostoru pokračuje prodej levných oděvů. Na konci Kladské ulice ukončil činnost Občerstvení pan Vernar ml. V ulici 1.máje ke konci roku ukončila provoz Autodílna Prax.
Ohlédneme-li se do výčtu živností a firem v regionu Bělovse, trochu z toho zabrní hlava. Bez udání popisných čísel by však nebylo možné se v problematice spolehlivě orientovat. Řada obchodů byla přestavěna na byty a některá jména ze soupisu obyvatel i z povědomí občanů dávno vymizela. Doba se mění a s tím i způsoby obchodování a zásobování. S možnostmi velkých společností už jednotlivci nejsou schopni držet krok. Absence místního kronikáře po roce 1950 také zapřičinila, že nebyly zachyceny všechny události mnohem šířeji a barvitěji. Budiž tato kapitola brána jako vzpomínka na snahy našich předků ke zlepšení kulturního a společenského života.
