 |
| Nedávno byl publikován výklad (4), týkající se názvu Metuje, který posouvá tradiční vysvětlení názvu "med tu je" do říše bájí. (první písemný doklad pochází až z 12. století - super. Methugiam). Má mít původ praevropský. Přesněji základem jména je indoevropský kořen Medh- "prostřední" (srv. lat. medius = střední). Řeka je skutečně střední vzhledem k Úpě a Orlici. Vzhledem k prokázanému osídlení Keltů ve 4 - 1. století př.n.l. na Jaroměřsku a jejich chápání jména toku sice vstupuje do hry i Labe, což by z dnešního pohledu na soutok řek neodpovídalo. V dávné minulosti však soutok Úpy a Metuje mohl být o něco výše, což podporuje i pohled na starou mapu z roku 1630 E. Sadelera. Kresby map nebyly zdaleka tak přesné. Pak by se Metuje stále jevila jako střední tok. Jen tak mimochodem vznik hradu Jaroměř se datuje dle písemných záznamů kolem roku 1055. Keltové, přesněji kmen nazývající se Bójové (Boiohaemum- Bohemia), měli u nás značný vliv na zavedení dokonalejších výrobních postupů. Bójové již byli schopni vyrábět všechny druhy zemědělských nářadí ze železa. To bylo používáno jistý čas jako platidlo a pro obyčejné lidi bylo značně drahé. |
| Zde jsme opět na tenkém ledě domněnek, hraničící s fantazií, neboť písemné doklady jsou až z pozdějších dob. Cesta přes vědecká porovnání však vysvětlila řadu historických nejasností a záhad. Abychom si udělali představu, jak se asi vojenské transporty nebo obchodní karavany pohybovaly, je třeba uvést několik dat. Je doloženo, že náš region byl ve 12. století silně zalesněn, ale již řídce osídlen. Hustota obydlení se odhaduje po roce 1100 na 4-6 obyvatel na čtverečný kilometr. Záměrně byly udržovány úzké vchody do země. České vojsko v době raného feudalizmu čítalo kolem 20 tisíc vojáků. Pro dopravu zásob potravin a vojenského materiálu bylo třeba kolem 1500 vozů o nosnosti 400-600 kg. A to cizí vojska mívala i dvojnásobný počet. Dle záznamů začali s větším rubáním lesa na Policku po roce 1213 mniši břevnovského kláštera (1). Ale už přes Broumov (18), Náchod a dále do vnitrozemí byly vedeny vojenské vpády zvenčí (např. v roce 1108, 1110 polská vojska, zpětné výpady našich do Slezska a Polska v roce 1134, roku 1420 a další). Přilehlá území byla drancována procházejícími vojsky. |
| Ve vzácně řídkých měsících míru pak cestovaly rozježděnými cestami obchodní karavany. Podle (11) k ochraně česko-polské obchodní stezky Poláci postavili hrad Brdo, který však v roce 1096 Břetislav II. zničil a místo něj postavil mnohem níže na řece Nise svůj hrad Kamenec. Karel IV. zase vydává kolem roku 1361 nařízení zbrojnošům, kterým umožňuje kupcům odejmout kolo z vozu, pokud používají zakázané cesty. Kupci se totiž mazaně vyhýbali místům, kde by museli platit clo ze zboží. A není se co divit! Platilo se například u nás za přechod Slánského mostu, pak u Horské brány za vstup do města, eventuálně na náměstí za prodej zboží, jakož i u Krajské brány za použití cesty. Panovník také nařídil z bezpečnostních důvodů u každé cesty vysekat křoví na obě strany, co by kamenem dohodil. Později byla bezpečná šíře stanovena na 32 m, pokud to terén dovolil. Takových cest užívali také tovaryši na tříletý i delší tzv. "povinný vandr", než mohli žádat příslušný řemeslnický cech o udělení hodnosti mistra v daném oboru. Řemeslníci v jiných zemích je rádi zaměstnávali, neboť Češi platili za čestný a pracovitý národ. |
| Protože většina tehdejších obchodních stezek vedla poblíž říčních toků, muselo být využíváno vhodného brodu v běloveském údolí. Tudy byly vedeny oboustranné návštěvy panovníků a dle výsledků jednání vojenské výpady do okolních zemí. Ale současně je známo, že obchodní činnost ani v těžkých dobách válečných nebyla nijak výrazně omezena. Bylo tomu tak i za držení Náchoda Janem Koldou ze Žampachu. Otec byl v roce 1444 vyhnán, po léta se zdržoval na vojenských taženích ve službách polského krále a syn po vzoru otce byl nucen v roce 1450 uprchnout též do Polska. Ještě za jejich držení žádali konšelé obnovu cla Jana Koldu na mostu přes Metuji ku Slanému s poukazem, "že Buoh vie, že obec ta je velmi chuda a jiného platu nemá, než ten peníz". |
| Dle nejnovějších závěrů (6) byl Kolda jenom jeden, při čemž v mládí absolvoval bakalářská studia. Odtud pramení domněnka dřívějších autorů, že byli původně dva. Všeobecným nedostatkem starých dokumentů je fakt, že písaři, aby se zalíbili pánům, líčili jejich chrabré boje a skutky. O životopise a okolnostech toho je bohužel v zápisech poskrovnu. Ani zápisy o stavbě mostu se nezachovaly. Je však známo, že ani jiní šlechtici se nechovali ke kupcům zrovna slušně. V té době se rozmohla hra v kostky a v sázce byly mnohdy celé vesnice a statky. Pak se rytíři chápali zbraně, aby se po prohře "zahojili" na procházejících obchodnících a pocestných, jejichž majetek byl mnohdy značný. |
| Pro orientaci opět krátce nastiňuji peněžní poměry. Mimo jiné uznávané cizí mince u nás platily od roku 1100 denáry. Byly to slabé plíšky, zvané odborně brakteáty. Za Václava II v roce 1300 byla provedena měnová reforma, dávající do oběhu již silnější stříbrné mince, groše. Počítalo se tehdy na kopy. Odvozeně měla tedy kopa 60 grošů. Jeden groš měl 7 penízků vždy po 2 haléřích. Mimo to byly v oběhu krejcary, kde jeden měl hodnotu 3 penízků. Ve 14. století se u nás souběžně razily také zlaté dukáty. Jeden dukát měl hodnotu 16 grošů, později až 24 grošů. Platnost měly v celém Německu a byly ve vykopávkách nalezeny ve Švédsku, Rusku i Španělsku. Je to jednoduché, že ano? Nutno si však uvědomit, že počítání ve středověku nepatřilo ke všeobecnému vzdělání, pokud mladým vůbec mohlo být poskytnuto. Počítat tedy obvykle učil otec syna. Ve starých účetních záznamech se také leckdy objevily chyby. |
| Když jsme u těch obchodně finančních vztahů, je zde potřeba říci, že obchod byl od nepaměti výsadou bohatých vrstev obyvatelstva. Za riziko strádání a nebezpečí při obchodních cestách si také nechali bohatě zaplatit. Koncem 14. století čistý zisk některých obchodních společností s Prahou představoval až 60-70 procent. V následujících válečných létech naopak poklesl až na 13 procent. Těchto poměrů dovedli s úspěchem využít páni i města, jak ukazuje výše uvedený příklad. Na kdejakém místě se vybíral poplatek - clo, za přechod mostu, za vstup do města, za prodej ve městě nebo za další tranzitní převoz zboží do jiných zemí. Rozmnožil se obchod na úvěr, aby se nemuselo převážet tolik hotových peněz. Tak se rozšířilo půjčování peněz, které bylo převážně v rukou Židů. Bylo jim dovoleno používat až 86 procentní úrok, který byl později úředně omezen na 24 procent. Existovali již směnárníci, kteří ovšem za poskytování úvěrů přijímali pouze dary. Církev totiž přísně zakazovala lichvu. I když v minulosti na hraničním přechodu určitě směnárny nebyly, považuji za potřebné tyto souvislosti připomenout. |
| A zde jsme opět u cínu a dalšího obchodního zboží, s kterým se také přes Běloves jezdilo, pro změnu na východní stranu. Z rozdílných historických pramenů se lze dočíst, že naši i němečtí kupci vzájemně obchodovali s Kladskem, Vratislaví i Krakovem. Tam však krakovští vytvořili překladiště všeho zboží a bedlivě střežili, aby se kdokoli se zbožím dostal na Rus. To platilo i obráceně pro ruské obchodníky s kožešinami a jiným atraktivním zbožím. Proto s ruskými městy byly udržovány jen symbolické kontakty. Zůstává nezodpovězenou otázkou, kdy se přes naše území začalo obchodovat alespoň sezónně v dobách, kdy byl přes Metuji pouze brod. Žijeme také na místě, kde se od nepaměti rozpojovaly, případně spojovaly dva směry popisované činnosti. Jeden z nich byl směrován na Kladsko a Vratislav, druhý pak tvořil jakousi spojnici s trutnovskou cestou přes Broumov a nynější Železnou Rudu směrem na Svídnici a k Baltu. V této souvislosti na doplnění informace z mé knihy Vzpomínky na Běloves je třeba uvést poznatek, že i město Žacléř se hlásí k události, kdy po trutnovské cestě se měl ubírat J. A. Komenský směrem na Svídnici do exilu. V jejich Městském muzeu jsou uloženy údajné doklady. |
| S obchodem souvisí také stav komunikací. Velmi dlouho se jezdilo po stezkách, jak již bylo řečeno, v blízkosti řek. Náklady zboží nesli koně na svých hřbetech. První zmínky o vozech, tažených 2-4 voly, jsou citovány teprve v roce 1240. Časté povodně však rozbahnily a na dlouhou dobu i zatopily stávající cesty, takže kupci museli čekat v hostincích až několik týdnů, než voda opadne. Dlouhotrvající francouzské války a jejich důsledky vyčerpaly síly vrchnosti i poddaných a vůbec se nedbalo na stavbu nových cest. Ty ještě na počátku 19. století byly velmi zlé a na našem území kromě polních a panských cest, spojujících panská sídla, jiných nebylo. |
| Je opět doloženo (11), že v okolí Dunaje a jižněji byly budovány obchodní a vojenské cesty. Přes dravý proud se zboží dopravovalo pomocí prámů. Silnice i 5m široké, založené na dodnes neuvěřitelném až dvoumetrovém podloží, složeném až z pěti vrstev, s povrchem z plochých kamenů, vyspárovaných směsí podobnou betonu a oboustranně opatřené vodními příkopy budily obdiv. Cestovní rychlost se tak mohla pohybovat kolem 30 km za den. V té návaznosti byly budovány obvykle po 30 km velké ubytovny a hostince. A to vše za římské říše před 2000 lety! Severní Evropa, oddělená tokem Dunaje, byla tehdy považována za zemi barbarů, lesních strašidel a tehdejší klimatické podmínky byly pro cestování značně nepříznivé. Proto na našem území nebyla ani taková cestovní frekvence a tedy nebylo ani nutné budovat podobné, festovní cesty. |
 |