VEŘEJNÁ ZAŘÍZENÍ

Od nepaměti byly v každé větší osadě a hlavně při cestách zřizovány hostince a krčmy. Sloužily k občerstvení a ubytování kupců, formanů, neposledně také vojáků a utečenců. Obvykle byla při hospodě také stáj pro koně i několik párů koní pro přepřahání kočárů na dlouhých cestách, jakož i pro rychlé posly. Výhodně se při hospodě přiživili i kováři, kteří vyměnili koňům ztracené podkovy a případně opravili porouchaný kočár.

HEJDOVKA

          O té hospodě už byla řeč při popisu uzenářského provozu. Hejdovka určitě mnoho pamatuje už proto, že ležela na rozcestí cest do Hronova a Broumova, ale hlavně blízko hraničního přechodu do Kladska, Slezka nebo dál k moři. V protější stráni dosud existují rozsáhlé sklepy, kde bylo v minulosti uskladněno mnoho dobrého moku pro rozjařené hosty. Ubytování v podkroví sice nebylo valné. Přes slabé stěny bylo slyšet snad každé slovo, ale dříve se to tak nebralo. Vystřídalo se zde několik majitelů, např. roku 1873 Jan Řezníček, od r. 1892 Marie Vítková, r. 1895 Antonín Jeřábek, až nakonec r. 1902 se stal majitelem Václav Hofman. Hostinec byl v provozu ve správě nájemce Bohumila Šráma, ale majitel s objektem měl jiné záměry. V roce 1913 byla hostinská činnost úplně zastavena a dům přestavěn na byty. To už Václav Hofman prováděl výstavbu uzenářské provozovny za provozu a vyráběl zde masové konzervy pro rakouskou armádu. Zrovna naproti hostinci měl dílnu v původně Hejzlarově kovárně naposled kovář Josef Michálek a nedaleko odtud vlastnil kovárnu Jan Kašpar. Hospoda však ukončila svoji slávu v roce 1913.

HOSTINEC ALOISE KYLARA

          V nynější Kladské ulici pod Kousalovým kopcem v domě čp. 81 býval také hostinec. První zmínka je spojena se jménem majitele Aloise Kylara ve výčtu živností od roku 1903. Hospoda to nebyla veliká, ale měla dobrou polohu na cestě nedaleko Hejdovky. Vzadu byl malý výčep s kuchyní a v místnosti k cestě měli "štamgasti" pěkné posezení. V roce 1951 byl hostinec zrušen a místnosti přestavěny na byty.

HOSTINEC U HEJZLARŮ

          Také o této hospodě lze psát v čase minulém. Stávala od Náchoda na levé straně dnešní ulice 1. máje (naproti nynější autodílně Prax). Podle ústního podání byl hostinec postaven v roce 1880. Prvním majitelem byl Jan Řezníček. Od roku 1904 již zde provozoval živnost František Hejzlar, jinak dlouholetý starosta obce.

Hostinec u Hejzlarů pracovní povinnost v r. 1941 na odklízení spousty sněhu

          Původně přízemní budova byla zvýšena v roce 1908 o jedno poschodí, ve kterém byl zřízen divadelní sál, využívaný pro taneční zábavy a divadelní představení. Spolkovou místnost zde měla Vzdělávací a podpůrná jednota pracujícího lidu "Havlíček". Ta také přispěla ze svých prostředků na vybavení jeviště. Opona znázorňovala loučení Komenského s vlastí. I Sokolové využívali prostor hostince do doby, než si postavili vlastní sokolovnu. Bylo tu také vyhlášené karetní hráčské doupě. Ještě po válce byl na zdi malovaný nápis : "Kibic, drž klapajznu, než Ti jednu majznu".

          V létech 1936 - 38 zde byli ubytováni vojáci 48. pluku "Jugoslávie", konající službu při stavbě vojenských opevnění. V sále se také konávaly výstavy ovoce a květin, pořádané Okrašlovacím spolkem. Scházeli se zde hosté z lázní, když lázeňskou restauraci zabrala německá mládež. Konávaly se zde volby do zastupitelských orgánů i vzpomínkové večery například k narozeninám T.G. Masaryka. Také k narozeninám Klementa Gottwalda a J.V. Stalina, ale čím dál více s nadirigovanou účastí.

          Po smrti Františka Hejzlara v roce 1940 koupil hospodu restauratér Karel Jarkovský. V roce 1947 koupil hospodu Jaroslav Melichar. Ale to už přišlo znárodnění. Kolem roku 1950 se v restauraci stravovali učni Čs. stavebních závodů v Náchodě, na sále bylo skladováno obilí. V roce 1952 byla provozovna převedena podniku Restaurace a jídelny v Náchodě. Ještě nějakou dobu sloužila přejmenovaná "Beseda" pro občerstvení, ale zub času a uskladněné obilí budovu natolik rozrušily, že musela být roku 1978 zbourána.

HOSTINEC "U DVOU LIP"

          Od Náchoda vlevo na Kladské ulici (naproti pekárně) byl od nepaměti hostinec čp.101, jehož majitelem byl Bedřich, princ ze Schaumburg - Lippe. V roce 1915 jej převzal Karel z Campů a ihned jej pronajal Josefu Houserovi. Od roku 1923 si vzal hospodu do nájmu Josef Hlavatý. V hostinci je mimo výčepní místnost velký divadelní sál, ve kterém odehrál divadelní spolek "Osvěta i další divadelní společnosti nepočítaných představení. Konaly se zde vyhlášené taneční zábavy, posvícení, vepřové hody, estrády a plesy politických stran a spolků. Konaly se zde i volby do zastupitelských orgánů pro vrchní část Bělovse.

          V roce 1947 pan Hlavatý hospodu nově opravil, neboť mu byla přidělena ze zabaveného majetku Schaumburg - Lippe. V roce 1951 jako u ostatních případů byla provozovna znárodněna a převedena pod správu RaJ Náchod . Společenský život zde pokračoval ve vyježděných kolejích. V devadesátých létech zde byly konány nedělní zábavy pro důchodce, vyhlášené v širokém okolí. Až do roku 1991, kdy byla provozovna uzavřena, zde byla přes týden v provozu pivnice. V sále byly pořádány slavné plesy požárníků, zahrádkářů i jiných organizací. Konala se zde také řada schůzí a následných zábav. Pak byl celý objekt dlouho mimo provoz. Nový zahraniční majitel v roce 1999 budovu opravil a nový podnik "Planet Dance" zde pořádal diskotéky. Nyní je objekt opět mimo provoz.

HOSTINEC VE VELKÝCH LÁZNÍCH

          Budova byla postavena souběžně s výstavbou lázeňské budovy Helena v roce 1819. Byla však na místě dnešní vysoké správní budovy a lázeňský provoz byl naopak blíže k městu. V té době byla většina staveb ze dřeva a tak snadno došlo v roce 1834 k částečnému požáru. Hostinec čp. 92 byl vystaven už zděný na místě, kde stojí dosud. V minulosti sloužil hlavně k ubytování hostů.
          Po několikeré změně majitelů byla v roce 1906 vydána hostinská koncese MUDr. Ivanu Honlovi. Brzy ale začala být budova pronajímána. Od roku 1914 se zde vystřídali nájemci Matěj Rousek, od roku 1930 Jan Dvorský, v rychlém sledu pak Heřman Stránský, Václav Brona, Jan Maršík, Jan Duchke a od roku 1940 Josef Ehl. V té době byla přistavěna k restauraci směrem do parku přízemní jídelna. Hostinec tehdy sloužil pro lázeňské hosty i pro veřejnost. V roce 1943 však byla restaurace zabrána pro německé dívky - Hitlerjugend z německých ohrožených oblastí při bombardování. Léčebný provoz zatím zůstal nepřerušen. Těsně ke konci II. světové války zde byla umístěna německá vojenská posádka.

          Po roce 1945 byl zahájen opět plný provoz. Na venkovském parketu se tančívalo, byly zvány význačné taneční orchestry, například pana Habarta z Prahy, kde účinkovali i černoši, v těch dobách u nás zjev nevídaný. Účinkovala zde i známá Kučerova skupina, ovšem tehdy s tanečním repertoárem, ne jak ji známe dnes. Vystřídalo se zde mnoho dechových hudeb na promenádních koncertech. Lze jmenovat například Posádkovou hudbu z Josefova, Hradce Králové, Kolínskou dechovku, Hornickou dechovku ze Rtyně a samozřejmě i místních - kapelníka Martínka a městské dechovky kapelníka Vejdy z Náchoda. V 60 - 80. letech zde už víceméně pro lázeňské hosty účinkovaly o sobotách malé taneční skupiny, mezi jinými i kapelníka Bohumila Solničky. Středy bývaly vyhrazeny pro recitační a estrádní pořady.
          Po roce 1950 na restauraci bylo rekonstruováno 1. patro, kde byly umístěny kanceláře a později i ordinace. Jídelna sloužila pouze pro ubytované hosty. Jen občas v létě byly uskutečněny promenádní koncerty na venkovském parketě. V této souvislosti je třeba se také zmínit o Jakubských poutích. Na břehu u řeky Metuje byl jeden z původních pramenů "Jakubův". Na něm byl kolem roku 1900 postaven prameník, později upravený jako kaplička. Sem hosté dávali milodary jako dík za své uzdravení. Místní hasiči, když hledali další finanční zdroje pro svou činnost, domluvili se s majitelem MUDr. Vladimírem Honlem a ve své režii zde začali organizovat Jakubské poutě. V roce 1937 byla kaplička slavnostně vysvěcena (svátek sv. Jakuba je 25. července), byla zde konána pobožnost, postaveny stánky s pouťovým zbožím, houpačky i oblíbená lanovka. O tu byl ze strany mládeže vždy největší zájem. Na vysokém topolu byl zhotoven posed a od něho nataženo lano ke vzdálenému smrku. Pak stačilo jen vylézt po žebříku, sednout do necek připevněných na kladkách a konečně přistát do nastaveného slamníku u smrku. A to vše za 1 korunu! To bylo něco pro kluky i nebojácné dívky. Samozřejmě dospělí si také přišli na své na taneční zábavě. Poutě pak pro velkou oblibu byly konány každoročně v letech 1938 - 41. Po Heydrichiádě byly veškeré zábavy německými úřady zakázány. Po válce se ještě poutě slavily v roce 1946 a 1947. Několik májových veselic v létech pozdějších bylo už jen slabým odleskem minulých slavností.

Průvod o Jakubské pouti MUDr. Vladimír Honl s matkou a příbuznými

HOSTINEC V MALÝCH LÁZNÍCH

          Hostinec byl postaven podle ústního podání kolem roku 1900. Byla to zděná budova s dřevěným průčelím a vyřezávaným patrem. Z pohledu od řeky byl situován středně velký sál, ve kterém byl umístěn kulečník, stolní tenis a další hry. Přes chodbu pak byl výčep, kuchyň a soukromé místnosti. V prvním patře byly pokojské místnosti, ve kterých později sídlili zaměstnanci. Tehdejší majitel pan Mrzílek měl finanční potíže a tak se stalo, že v roce 1907 restauraci v dražbě získal MUDr. Ivan Honl. Restauraci vedla Helena, manželka nového majitele. Od roku 1926 se zde vystřídalo několik nájemců - Rozálie Nováková, Josef Šimůnek a František Staněk. Po zrušení provozu v Malých lázních v roce 1931 sloužila hospoda hlavně pro veřejnost. Od roku 1932 ji najímá Jan Bulgert a zajišťuje zde občerstvení až do roku 1953, kdy byla znárodněna. V zadní místnosti si tehdy zařídil cukrářskou dílnu. Výrobky ovšem prodával hlavně v cukrárně v Hiršlově domě na Kladské ulici.
          Před hospodou byly napevno zabudované stoly a lavičky v příjemném stínu lip. Přes týden sem sice zabloudilo jen několik lázeňských hostí a večer místní "strejci", zato o sobotách a nedělích zde bylo po celý rok rušno. Vedle lázeňské budovy totiž býval divadelní sál, který sloužil jako lázeňská dvorana a jídelna. Tam se pořádaly taneční zábavy a hlavně divadelní představení. Na okolních lukách se po několik roků pořádaly "Slavnosti selské jízdy" například v roce 1935 zrovna dva dny za sebou. Slavnosti se neobešly bez tancovačky a vůbec velké účasti obyvatelstva. V 60. letech zde byly organizovány ukázkové soutěže hasičských sborů i koňské akce a parkury. Tam bylo vždy lidí jako o pouti a to si v hospodě přišli na své. Hospodu v posledních letech nikdo moc neudržoval a tak musela být pro sešlost společně s vedlejší zděnou budovou prameníku "František" zbourána. Bohužel i pramen byl zasypán. Stavební materiál použili hasiči na stavbu nové zbrojnice. Než se tak v roce 1966 stalo, sál byl propůjčen místnímu JZD, kde měli provozní kanceláře. Naposled pak sál používali hasiči jako klubovnu.

RESTAURACE POD MONTACÍ

          V komplexu výstavby bytových jednotek na Běloveské ulici byl v 70. letech postaven objekt tzv. občanské vybavenosti. V přízemí sídlila prodejna potravin, od roku 1990 prodejna společnosti FACH DISKONT a od roku 1998 je zde v nájmu JOKA MARKET. Zabývá se malo i velkoobchodní činností. V roce 2000 jej převzala společnost KUBÍK. V prvním patře budovy byla situována restaurace v majetku RaJ Náchod. Má dvě prostorné restaurační místnosti, salonek a výčep. Jako vedoucí zde působili pan Ouřadník, později paní Žáková. Restaurace byla běloveskými občany jaksi při cestě hojně navštěvována i když patří do katastru města. Byla zde uspořádána řada veřejných i podnikových večírků a také svateb a různých schůzí. Od roku 1989 koupil celý objekt Vratislav Hejzlar. Restauraci nyní vede paní Rabišková.

HOTEL PRAHA

          Na rozhraní Bělovse a Náchoda v ulici 1. máje stojí honosná budova. Býval tam vykřičený hostinec Pod Prahou, kde se scházela "nóbl" společnost, obklopená pohlednými dívkami. Budova byla později zvýšena o 1. patro a říkalo se zde Hotel Praha - jinak lidově u Bezoušků. Po roce 1950 zde hospodský provoz skončil a sídlila tu řada různých organizací. Nyní zde působí Okresní středisko CHOV SERVIS.

HOTEL BONATO

          Jistě se záměrem podpory lázeňské činnosti byl v roce 1995 dán do provozu v Lázeňské ulici, čp. 102 hotel BONATO. Pro ubytování má v patře k dispozici celkem 49 lůžek. V přízemí je recepce, výčep a malý salonek, směrem k městu pak velká kavárna. Mimo gastronomických služeb zde jsou pořádány i taneční večery. K dispozici je před objektem velké parkoviště, za příznivého počasí je v provozu též letní zahrada včetně dětského koutku. Majitelem objektu je Miloslav Balcar. V roce 2003 byla přistavěna přízemní zimní zahrada s restauračním provozem. V roce 2004 byla v zadní části objektu provedena další přístavba, která rozšířila kapacitu ubytovacích míst na 58 a 7 přistýlek.

PRIMA BAR

          Na Kladské ulici, vedle restaurace U dvou lip, byl v domě čp. 104 otevřen od roku 1993 jmenovaný hostinský provoz. Majitelem je Ladislav Helta. V přední místnosti je pivnice. V zadní místnosti si můžete zahrát kulečník, hry na automatu a občas na diskotéce i zatančit. V druhé části domu byl nejdříve obchod smíšeným zbožím a zeleninou. Nyní zde má sídlo Krejčovství s vlastní prodejnou. To ale v roce 2005 ukončilo svoji činnost ve prospěch rozšíření restaurační činnosti.

MOTOREST U PAVLA

          V souvislostí s výstavbou nové silnice do Polska byl postaven a dán do provozu v r. 1996 na Polské ulici další restaurační objekt uvedeného jména. Má čp. 375 a jeho majitelem je Jiří Grätz. Vzhledem k nedostatečnému a špatně přístupnému místu pro parkoviště navštěvuje toto zařízení více místních občanů. Provoz nabízí gastronomické služby, hry a za příznivého počasí i venkovní posezení.

ZÁKLADNÍ ŠKOLA

          První záznam o škole v Bělovsi je v Pamětní knize (18), přepsaný z ještě starší kroniky.
Tak tedy:
          V období let 1850 - 66 se vyučovaly dítky od 4 do 6 let (v zimě i starší) v chalupě čp. 41. Ta stávala v místě domu pana Květoně blízko sokolovny. Vyučování probíhalo denně vždy od 9 do 11 hodin, odpoledne pak od 1 do 3 hodin a to od Císařského posvícení (28. 9.) až do Velikonoc. Vyučování tehdy bylo nepovinné. Rodiče museli platit školné 10 krejcarů za žáka a týden.
          Výuka probíhala v jedné velké místnosti v chalupě. Pan Janák vysvětlil nějakou látku, zadal žákům úkoly a sedl si s metlou ke tkalcovskému stavu, kde tkal látku. Na konci hodiny pak úkoly zkontroloval. Kdo zlobil nebo měl špatně vypracovaný úkol, dostal za trest metlou. Zato vzorní žáci mohli za odměnu učiteli soukat útek na tkaní. Náboženství bylo vždy v sobotu. Pak žáci museli obvykle do 2. třídy až do náchodské školy. Po válce v roce 1866 z neuvedených příčin vyučování přestalo. To neznamená, že mládež v minulosti do školy nechodila! Je znám seznam dítek školou povinných z roku 1733 a 1792. Majetní lidé platili za děti školou povinné ročně školní poplatky jako součást berní daně. Každý občan měl úřední sešitek, do kterého mu byly ročně zaznamenávány různé poplatky. Později platila příspěvky na školu, ale také i do kostela vedoucímu kůru a kaplanovi, obec ze svého rozpočtu.
          Další snaha o zavedení místní školy byla po roce 1918, ale přívrženci školy byli přehlasováni. V meziobdobí opět šlapali žáci do školy do Náchoda. Jsou zaznamenány případy, že v období krutých zim byly vyhlášeny uhelné prázdniny. Při současně velkém množství sněhu by ani žáci do školy nedošli. Tak například v roce 1939 a 1941 bylo tolik sněhu, že to nikdo z pamětníků nepamatuje. Prázdniny tehdy začaly 21.12. a skončily k radosti mládeže až 15. února příštího roku. Přes zimu 1942 - 43 se stejná situace opět opakovala. Ve škole se jen jednou týdně zadávaly nové úkoly. Aby se nemuselo všude topit, chodili chlapci ráno a děvčata odpoledne do stejných místností. Uhelné prázdniny byly vyhlašovány i po roce 1948 pro nedostatek uhlí, ale ty nebyly již tak dlouhé. Někteří žáci ze Silnice a z Václaváku navštěvovali hlavně přes válku školu na Babí, což bylo bezpečnější a bližší. V té době měla uvedená škola osm ročníků, takže do Náchoda vůbec nemuseli žáci chodit.
          Po osvobození v roce 1945 se rodiče v Bělovsi dožadovali, aby zde byla zřízena škola. Nejdříve byl pro tyto účely vytvořen fond z obecního rozpočtu. Ke dni 28.2.1946 bylo shromážděno 170 tisíc Kčs. Místní národní výbor uvolnil k tomuto účelu v obecním domě čp. 16 čtyři místnosti v prvním patře. Z nich byly svépomocí vytvořeny dvě třídy. Nejnutnější vybavení učeben zajistil MNV ze svých prostředků.

Žáci 1. třídy s učitelem A. Židem před obecním domem

          Od 3.1.1947 byla tehdy slavnostně otevřena dvoutřídní expozitura (pobočka) Základní devítileté školy (ZDŠ) v Náchodě. Rodiče zajistili pro žáky 1x týdně přesnídávky ve formě například míchaných vajíček s houskou. Jídlo tehdy připravovaly mámy dětí v blízkém mlýně. V 1. třídě vyučoval učitel Antonín Žid a 2. třídu pak měla Sylva Mánková. V přízemí budovy byla stále až do roku 1950 kancelář MNV a na druhé straně vzadu obecní knihovna a klubovna pro schůze KSČ, ČSM a dalších organizací NF. Od roku 1955 byla knihovna přestěhována do domu Roberta Žida a v uvolněných prostorách byly zřízena učebna pro třetí třídu. Od 1.9.1955 byla škola vedená jako samostatná. Ředitelkou byla jmenována Běla Schneiderová, od r. 1956 Věra Matěnová a od 1.9. 1961 opět Běla Schneiderová.
          V roce 1973 byla povolena demolice starých chalup paní Pácové a Popílkové vedle obecního domu. Na uvolněném místě provedly Rudné doly Jeseník montáž nové školní budovy společně s Technickými službami města Náchoda. Terénní úpravy a dokončovací práce včetně úklidu školy byly provedeny v rámci brigádnické "akce Z". Tak byla od 9.9. 1975 slavnostně otevřena nová škola pro 1 - 4. Ročník. Ukázalo se však, že vzhledem k použitému materiálu na stavbu vznikly problémy s uvolňováním formaldehydu do ovzduší, což ohrožovalo zdraví žáků. Do jednotlivých místností byly proto instalovány ventilátory, dětem byly poskytovány zvláštní příděly mléka a v rámci dětského ozdravného programu byly organizovány "školy v přírodě". Ve staré škole byla zřízena jídelna a v horním patře Družina mládeže. Po roce 1980 byla však jídelna zrušena a žáci docházeli na obědy do restaurace Pod Montací. Od roku 1991 byla opět obnovena jídelna ve staré škole. Činnost družiny probíhá do dnešních dnů bez podstatných změn. Podle měření provedených v roce 1989 i podle nedávných měření se již formaldehyd ze stěn neuvolňuje.
          Ve vedení školy se vystřídali ředitelé : Po roce 1968 Jaromír Kočvar, od roku 1970 Olga Švorcová, od roku 1984 Zdeňka Škodová, krátce pak zastupovala Helena Hurdálková, v roce 1990 nastoupil do funkce ředitele Jan Hilbert a konečně od roku 1996 je ředitelem Libor Zelený. Vzhledem k menším počtům nastupujících žáků bylo možno ve stávajících třídách od roku 1993 vytvořit podmínky pro umístění pěti ročníků. V roce 1998 byla vyměňována střecha a ke smůle budovy byla lijákem promočena. Rychlým zásahem však škody byly rychle odstraněny.
          Palčivou nevýhodou školy je absence tělocvičny. Nejdříve bylo zřízeno na zahradě staré školy malé hřiště. Dnes je nájemní formou využíváno cvičiště i tělocvična sokolovny. Ve staré budově školy má ještě jednu místnost vedení Dětského dopravního hřiště.
          Jak už bylo řečeno, žáci vyšších tříd chodili i v minulosti do škol v Náchodě. Nejprve do školy u kostela sv. Michala, později do Masarykových škol, po r. 1948 přejmenovaných na ZDŠ J. Fučíka. Občas docházelo k rivalitě "Bělovesáci versus Náchoďáci" dost často končící i rvačkou. A Těch lumpáren, co se cestou domů přihodilo. Nebyl problém "zkrátit si cestu" třebas přes Kašparák.

MATEŘSKÁ ŠKOLKA

          S růstem obyvatel v obci se jevila stále tíživější situace s umísťováním dětí do mateřských škol. Je třeba si připomenout, že po roce 1948 byla prosazována v nezvyklé míře zaměstnanost žen. Proto také z iniciativy místního výboru Svazu žen byla v roce 1960 zahájena výstavba mateřské školky čp. 304. Na stavbě se podílelo v rámci "akce Z" řada brigádníků z organizací ČSM, požárníků, tělocvičné jednoty a hlavně zmíněného Svazu žen i z městské organizace. Mnoho hodin zde odpracoval zedník Vavřinec Jirman. Kapacita zařízení však brzy nestačila a proto byla v roce 1975 provedena nástavba 1. patra. Když byla dokončena nová silnice do Polska procházející kolem školky, byla situace pro děti značně tíživá. Proto byla po celé délce objektu v roce 1994 přistavena protihluková zeď. Až do současnosti vykonávaly funkci ředitelky školy Zdeňka Semeráková, Jana Crhová a od roku 1992 Blanka Postnarová.

DĚTSKÉ DOPRAVNÍ HŘIŠTĚ

          Na zavezeném písníku Hejzlaráku bylo v ulici Kpt. Jaroše zřízeno v roce 1975 za finanční podpory Mě NV v Náchodě Dětské dopravní hřiště. Objekt dlouhá léta spravuje Jiří Beneš. Hřiště má vyasfaltované cesty, vyznačené přechody a umístěné dopravní značky. V poslední době přibyla i světelná křižovatka a v roce 2000 byl přistavěn montovaný objekt se skladem, sociálním zařízením a kanceláří. Hřiště využívají děti z místních škol i z dalekého okolí. Mají zde půjčovnu kol a je zde možno zahlédnou i rozradostněné postižené děti. Objekt je nyní ve správě BESIP - ÚAMK.

CELNICE

Stará celnice

          Že na hranicích byla za starých časů strážnice a že už tehdy byly vybírány poplatky na Slánském mostě, byla už zmínka v předcházející kapitole. Pro tyto účely byla vystavěna roku 1829 zděná jednopatrová budova vlevo za křižovatkou na Hronov směrem k hranicím. Podle zápisu v pozemkové knize byla přidělena c.k. finančnímu eráru. (3) V budově byly dva úřady, vlastní celnice a oddělení finanční stráže, která střežila hranici mimo silnici. Vrchním kontrolorem finanční stráže byl pověřen komisař - přednosta důchodkového a celního úřadu. Měl na pomoc úředníka k vybírání celních poplatků za převážení všeho zboží přes hranice jako daně obratové.
          Původně byl mezi starou českou a též starou německou celnicí (podstatně dále než nyní) značně velký "prostor nikoho. Hraniční čára pak probíhala středem mostu. V roce 1934 si postavili Němci nový celní úřad na hranicích až u Slánského mostu. Naše celnice už nevyhovovala hlavně polohou a proto byla v létech 1937-39 postavena vlevo, blíže státní hranici také budova nová, čp. 272. Úřad byl obsazen třemi úředníky. Další zaměstnanci z oddělení finanční stráže byli přidělení do okolních obcí, České a Malé Čermné i na Okresní úřad v Náchodě. Za okupace se pak hlavně zabývali přidělováním potravinových lístků. Původní (dnes nazývaná stará) celnice byla předělána na byty. Obě budovy byly svědky tragických událostí v pětačtyřicátém roce. Nyní v nové celnici má sídlo Celní a finanční inspektorát.
          Od roku 1948 už konali polští celníci službu na hranicích. Hranice byly v přístupných místech za účelem zjištění stop zorány v šíři 5 m a na nepřístupných místech byly instalovány drátěné překážky. Hranice byla silně střežena a běda tomu, kdo se úmyslně, nebo omylem zatoulal jen kousek na polské území. Je faktem, že se pašovalo různé nedostatkové zboží (maso, cigarety, látky apod.), z polské strany přecházeli lidé jako hospodářští delikventi a politická emigrace. Jsou známí lidé, kteří byli za pašování a za jejich přechovávání u nás zatčeni. Běda však náhodným houbařům, kteří jen o pár metrů přešli hranice. To už na ně číhal polský celník a odvedl je do Chudoby do vězení, kde museli drát peří. Takový výlet se pak protáhl i na několik měsíců.
          Po roce 1956 se poměry poněkud zmírnily a od roku 1964 se začíná provádět společná celní služba na nově upravené celnici ve Slaném se stálou polskou ostrahou hranic. Z naší strany hranici kontrolovali jen namátkově k těmto účelům získaní civilní "pomocníci", s kterými byly ze strany občanů též neblahé zkušenosti. Do pásma 25 metrů od státní hranice totiž nikdo nesměl a co na tom, že pěkný hříbek rostl zrovna 15 m od hranice. Pokuta z toho byla mastná. Pouze blízcí příbuzní mohli omezeně na zvláštní propustky navštěvovat své příbuzné, bydlící v tzv. "českém koutku".
          Události vstupu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 do ČSSR byly popsány v Kronice města Náchoda. Přesto však nebyly zachyceny některé příhody, které se staly na území Bělovse, hlavně na hraničním přechodu.
          Je vhodné připomenout, že vlastnímu vstupu okupačních vojsk předcházelo v naší republice celkové oživení politické situace s cílem uplatnit u nás "socialismus s lidskou tváří". Reakcí na tyto snahy bylo jednání představitelů Varšavské smlouvy s našími státníky v Berlíně, Čierné nad Tisou včetně dalších kontaktů. V rámci cvičení vojsk Varšavské smlouvy probíhal v naší republice zvýšený pohyb spřátelených armád, vrcholící koncem června cvičením "Vltava". I po skončení cvičení se uvedené armádní celky soustřeďovaly kolem našich hranic. Naše kontrarozvědka měla k dispozici řadu signálů, ale nikdo jim ve vládě a vedení strany nechtěl uvěřit.
          Již na konci července a pak v neděli, dne 18. srpna bylo možno pozorovat z vrchu Brabáku - Montace, těsně za hranicemi v zákrutě staré cesty, dlouhou kolonu vojenských vozidel, směřujících k nám. Řada náhodných pozorovatelů vedla debaty, co to zase bude za další cvičení.Ale nebylo!
          Během pondělí a úterý byl relativní klid, zato ve středu, dne 21. srpna již od čtvrté hodiny ranní a pak s přestávkami celý den se ozýval zlověstný rachot projíždějících vojenských vozidel od Hronova přes Běloves a městem dál do vnitrozemí. Tato vozidla ale nepřejela hraniční přechod v Bělovsi, nýbrž ve Starostíně na Broumovsku. Byla to vojska spojeneckých armád, u nás výhradně polské jednotky, vyzbrojené slepými náboji. Jejich chování bylo velmi zdrženlivé. Naši celníci byli pouze odzbrojeni. To už bylo z rozhlasu a televize známé, že byla v úterý v nočních hodinách zahájena okupace naší republiky vojsky Varšavské smlouvy. Okamžitě se rozplynula legenda armády - osvoboditelky. Lidé plakali, vyhrožovali pěstmi a začali psát transparenty s několikajazyčnou výzvou k návratu.
          Z Náchoda přijeli odpoledne na polskou celnici parlamentáři z OV KSČ vedeni vedoucím tajemníkem Josefem Příhodou. Setkali se tam s ruským generálem, starým válečníkem z roku 1945. Ještě se divil, že ho nevítají s kyticí, jako když osvobozoval Hradec Králové. (Ve vědomí sovětské propagandy, hlásající v naši zemi svržení socializmu západními silami). Žádal odstranění barikád, při čemž mladší pobočníci se chtěli prostřílet. Podařilo se pro ruské týlové jednotky, které měly dorazit do Hradce Králové a Pardubic k zabezpečení letiště, navrhnout bližší cestu přes Orlické hory poblíž Olešnice.
          Polští vojáci házeli u celnice na naše lidi slzný plyn. Proto městský rozhlas vysílal výzvy k opuštění prostoru celnice, výzvy k pořádku, nenechat se vyprovokovat, chodit řádně do práce a upustit od provokačních akcí. Byly také vysílány výzvy k pomoci na chmelu, při sklizni brambor a další úrody. Průběžně byly přejímány zprávy našich řádných rozhlasových stanic a různá upozornění na podezřelá auta, kolaborující osoby, zprávy z mimořádného sjezdu KSČ a podobně.
          Toho dne kolem 11 hodiny přijížděla kolona asi 40 vozidel. Přihlížející mládež jim svými těly zatarasila cestu a donutila kolonu k návratu z města. U ČSAD na přijíždějící gazík někdo hodil dýmovnici, gazík po chvíli vycouval k SPŠ strojnické a později se vrátil. Městský rozhlas patrně k této situaci hlásil: dle zprávy OSS se vrací od ČSAD dva gazíky a nákladní auto a vojáci hází po lidech slzný plyn. Také, že na celnici startují tank, chystající se odstranit barikádu, která byla navršena ze starého autobusu, pneumatik a různých těžkých dílů u ČSAD. Polští důstojníci přišli na radnici a žádali o poskytnutí potravin a vody pro jejich vojenské jednotky. Jejich žádost ale byla odmítnuta. Naše stranické orgány a lidospráva vedla další jednání se zástupci vojvodství ve Wroclavi asi ve 20 hodin na celnici. U ČSAD zatím barikáda ještě stála. K podpoře výsledků jednání městský rozhlas vysílal výzvu k jejímu odstranění. Zátaras byl nakonec rozebrán.
          Ve čtvrtek, dne 22.8. se ale objevily nové barikády. Na teplárenské vlečce u SPŠ strojnické byly přes cestu odstaveny 2 vagóny. Pracovníci Okresní správy silnic a další lidé staví novou barikádu v Bělovsi za Pecákovým domem směrem k celnici. Podobný zátaras vzniká mezi objektem mlékárny a uhelnými sklady v Běloveské ulici. Na náměstí se zatím konají podpisové akce, v Tepně, Rubeně, MEZu a dalších organizacích se organizují protestní manifestace. Projevuje se nedostatek pohonných hmot, vytváří se fronta osobních aut u benzinové pumpy.
          V pátek, 23.8. ráno byly barikády odstraněna z cesty. Na 12 hodinu je vyhlášena jednohodinová celostátní generální stávka. Houkají sirény, lidé stojí na pracovištích, ale nepracují. Československé vlajky visí na půl žerdi a jsou vyvěšeny černé prapory. Obrazy prezidenta Svobody a Dubčeka byly vylepovány na mnoha místech po celém městě.
          V sobotu 24.8. se nepracovalo. Proto bylo ve městě i u hlavní silnice více lidí, ale byl klid. Pouze se vedly dlouhé diskuze. V neděli, dne 25.8. projelo Kladskou ulicí více než 450 vozidel polské armády, převážně zásobovací vozidla, sanitky, kamiony, muniční vozidla, skříňové vozy, gazíky a také kanóny.
          V pondělí, dne 26.8. děti ráno rozdávali lidem jdoucím do práce trikolory, nad městem létaly helikoptéry, rozhazující letáky. V rozhlase byly vysílány zprávy vojenského velení spojeneckých armád. Lidé byli zmateni a odpor nevydržel dlouho. Situace se postupně zklidňovala a občané si pomalu zvykali na "dočasný pobyt" okupačních vojsk. Polská vojska pak byla rozmístěna ještě dlouhou dobu na lukách za polskou celnicí.
          V následujícím období tzv. "normalizace" byl již povolen vstup do Polské lidové republiky na zvláštní přílohy k občanskému průkazu. Oblast byla pro turistické účely rozšířena až k Otmuchovskému jezeru u Nisy. Později bylo možno jet až do Vratislavi.
          Změny po roce 1990 umožnily úplné otevření hranic. Polská strana na základě mezinárodních smluv financuje ostrahu hranic a celnice je za provozu dále rozšiřována. Na místě bývalého písníku v Zákoutí byl vybudován nový Celní deklarant. Pro účely odbavování vozů TIR pro mezinárodní přepravu zde má celní inspektorát své kanceláře.
          Pašeráctví je asi velmi stará činnost a dodnes se ji nepodařilo beze zbytku odstranit. Lze k tomu uvést, jak jsme do Polska houfně jezdili pro laciný benzin, oděvy i nábytek. Naopak Poláci od nás organizovaně nosili v taškách a pod kabáty hektolitry lihovin nebo později i vajíčka. To vše pak za hranicemi výhodně prodávali. Nelze zapomenout ani na fronty aut, hlavně o velkých svátcích po celý týden ve dne v noci, táhnoucí se zakrouceným dopravním hadem přes obec až do města. Na zásobování lidí v těchto autech se podílela řada pojízdných obchodníků s potravinami a alkoholem. V okolí české celnice vyrostly "jako houby po dešti" dřevěné kiosky s občerstvením. Tento pověstný "Klondike" později Mě Ú v Náchodě nechal odstranit. To vše byla po několik roků daň "otevření do Evropy".

VOJENSKÁ OPEVNĚNÍ Z ROKU 1937-38 (13)

          Náchodskou brankou byl v různých historických obdobích veden tradiční směr vpádu nepřítele. Generální štáb čs. armády jej i tentokrát vyhodnotil jako nejpravděpodobnější. Proto se v roce 1936 začal plánovat řetěz obranných postavení. Terén směrem k Orlickým horám je velmi členitý, takže byla obranná linie zdůrazněna hlavně od Dobrošova přes Běloves na Pavlišov. Z hlediska utajení byla velká výhoda, že se v dané oblasti nacházelo obyvatelstvo vesměs české národnosti. Na Bavorově cestě poblíž tehdy německé hranice a rovněž na "Čermenské - chcete-li Březovské cestě" přes německou Březovou byla nařízena zvláštní opatření, zabraňující volnému průchodu a průjezdu. Němci tak ztratili možnost pozorování, co se kde staví. Čermáci museli chodit do práce do Náchoda přes Jiráskův lom, což je i v létě úctyhodný výkon a natož obvykle za tmy. Pro tyto účely si nechali na zimu vyrobit u kováře kovové hroty na boty, aby se nezřítili buď do lomu, nebo do hluboké strže.
          V budově textilky u pana Bělíka bylo umístěno velitelství 1. praporu 48. pěšího pluku "Jugoslávie". Vojáci a poddůstojníci byli ubytováni v hostinci U Hejzlarů, v Malých lázních a ve mlýně. V malé budově za starou celnicí bylo ubytováno družstvo SOS, které konalo strážní službu na hranicích. V případě konfliktu by vytvořilo osádku lehkých objektů. Na vlastní stavbě se podílela řada místních i vzdálených firem na základě konkurzu. Z náchodských to byla firma stavitele Kareše. Na opevňovacích pracích našlo práci mnoho místních dělníků, ale v době šturmu byl prováděn nábor až ze Slovenska. Stavby se neobešly bez problémů, zvláště s kvalitou a dovozem materiálu. Některé zbrojní vybavení nebylo vůbec dodáno. Mnichovská zrada a kapitulace vykonala své.

Obranný srub "U vody"

          V katastru obce byly vybudovány čtyři těžké obranné objekty. V březovém lesíku pod dobrošovským kopcem byl umístěn oboustranný srub N - S - 81, nazvaný "Lom", poněkud níže pak N - S - 82 s názvem Březinka. Mezi okresním lomem a lázněmi byl vybudován jednostranný srub N - S - 83, nazvaný "Lázně". Na louce za křižovatkou u mlýna byl vystavěn oboustranný srub N - S - 85 se jménem "U vody". Z druhé strany na Kousalově kopci nad silnicí shlížel jednostranný srub N - S - 86, zvaný "Havlíček". Sruby byly vybaveny ocelovými zvony s kulometnými hnízdy. Paradoxem je, že ani jediný nebyl použit k původním záměrům. Pouze kryt U vody byl v 60 - 70 letech zařízen pro účely Civilní obrany. Zčásti byl opraven, ale dlouhodobé působení vlhkosti instalované vybavení zničilo. Ve strži mezi Dračí dírou a Maliňákem byla zřízena v inkriminovanou dobu vojenská střelnice. Dnes je zde jen lesní porost.
          Mimo popisované objekty byly vytvořeny dvě obranné linie lehkých opevnění, tzv. řopíků, které měly vykrýt meziprostory palbou z kulometných hnízd. Těsně před předpokládaným datem napadení také byly odstraněny stromy a dřevěné ploty, bránící výhledu. Před linií spodních objektů byly vybetonovány pásy s kovovými protitankovými překážkami, doplněné betonovými ježky. Navíc u mlýna a u mostku u lázní (dnes u Bonata, na cestě od Březové) byly vytvořeny protitankové překážky z dřevěných klád, vysypané kamením, opět doplněné zmíněnými ježky a ostnatým drátem. Po kapitulaci zůstaly všechny objekty prázdné.

Odstřelení zvonů na krytu "Lázně" U splavu jsou vidět kabiny koupaliště.

          Po kapitulaci zůstaly všechny objekty prázdné. Běloveští občané dne 15.3.1939 zažili groteskní podívanou. (19) Němečtí vojáci po přechodu hranic v domnění, že se setkají s odporem, dobývali plížením a přískoky naše dávno opuštěné linie opevnění. Z Náchoda přijeli "uvítat" přicházející vojsko k celnici členové městské rady a žádali velitele o shovívavost k obyvatelstvu. Pak začalo rabování. Němci nás měli odzbrojit a jako národ "bránit", ale jejich první zájem byl odvážet na obrovských nákladních autech "Beruškách" vše, na co přišli.
          V průběhu roku 1939-40 Němci opakovanými výbuchy pracně dovezené a usazené zvony zase odstranili a odvezli ke zpracování na potřebné kanóny. Za zmínku stojí, že byla 28.1.1943 slyšet v obci dělostřelba. To na Dobrošově německé dělostřelectvo provádělo ostré střelby do krytu, s cílem zjistit, co takové pevnosti vydrží. Okolní vesnice musely být od 7 do 17 hodin úplně vyklizeny. To samé se opakovalo o měsíc později na krytech na Babí a Pavlišově. Vchody a střílny musely být zazděny. Po válce byly vchody neznámými vandaly několikrát poškozeny. Šuškalo se, že se zde skrývají agenti a přeběhlíci.
          Jediný kryt Březinka byl nadšenými zájemci z Klubu vojenské historie po létech s těžkostmi postupně opraven a osazen předpokládaným vybavením a výzbrojí. Téměř každý rok na podzim se sem sjíždějí podobně zaměření nadšenci z celé republiky, aby pozvaným divákům předvedli tehdejší způsob obrany a boje i s dochovanými historickými vozidly. Přes léto je vždy objekt otevřen k prohlídce a zájemcům je poskytován odborný výklad. Od roku 2000 byl členy zmíněného klubu upraven do původní podoby i objekt Lom.
          Události roku 1945 u celnice jsou podrobně popsány v knize "Běloveské události očima svědků".