Od nepaměti visel nad velkými lázněmi vedle Jiráskova statku čp.1 na stromové vidlici malý zvon. Nezvonilo se jen poledne nebo večerní klekání, ale byly ohlašovány požáry, povodně, úmrtí sousedů, v dávných dobách i nebezpečí z vojenských nájezdů. Na každou událost se zvonilo jiným, známým způsobem. Kronika uváděla, že na paměť ukončení 30 leté války byla u čp. 1. zasazena lípa. Byl zde umístěn betonový špalek s letopočtem 1640. Rudolf Linhart v roce 1984 špalek u lípy zakopal. Dále zápis uváděl, že svěcení zvonu v roce 1834 byli přítomni starosta Jan Samek z čp.24 a konšelé Josef Killar z čp.31, Josef Hejda z čp.20, Jiří Samek z čp.13, Josef Jirásek z čp.1, Antonín Hejzlar z čp.2 a Josef Samek z čp. 21. Obecní zvon však byl zrekvírován pro vojenské účely c.k. eráru v roce 1916. Po válce pak sbírkou místních římsko - katolických věřících bylo vybráno 4.033 Kč. Z této částky byl zakoupen nový zvon, vysvěcen a slavnostně zavěšen do původní zvoničky. Zvoníkem byl švec, Antonín.Stára. Bohužel po okupaci Němci roku 1940 zvon opět odvezli k přepracování na kanóny.

Obec mívala vlastního policajta, kteroužto funkci zastával naposled Josef Hronovský. Mimo udržování pořádku měl za úkol vybubnovávat zprávy obecního úřadu na několika místech v obci. A to by nebyla ta správná vesnice, aby neměla ponocného. Tuto funkci zastával naposled Jan Adámek zřejmě až do své smrti v roce 1939. Byl to dobrák, ale také silák a hromotluk. Na každé pouti dle pamětníků porazil cirkusového zápasníka tak říkajíc levou rukou.

V pramenu 6/I je psáno, že již v roce 1442 byly dodržovány a kontrolovány určité zvyklosti, na které dohlížel rychtář. Tak kupříkladu, když soused stavěl, druzí mu pomáhali nebo když se někdo ženil, byla mu poskytnuta pomoc obecní (dostal třebas půl telete, sud piva a pod.). Kolem roku 1600 hospodští v šosovních obcích byli povinni "jen pivo náchodské odebírati a žádné jiné". Občas se však do města dováželo za clo pivo svídnické nebo kladské. Z piva pak odváděly šosovní obce tzv. "posudní", které obnášelo 7 - 10 kop míšenských grošů z jedné vesnice. Jinak není známo, že by se v Bělovsi kdy pivo vařilo.

Za starých časů vrchnost přenášela své příkazy a požadavky přes rychtáře a konšely. Rychtář nejenže byl zodpovědný v dobách válečných i hrdlem, ale řídil chod vesnice, soudil a trestal neposlušné robotníky. Dle (6/I) byli rychtáři v Náchodě a patrně také v Bělovsi již v roce 1442 voleni občany a pán na zámku jej potvrzoval. Pak vykonal přísahu, obdržel odznak své moci - pečeť a palcát, tzv. právo nebo také žílu. Z titulu své moci především dbal na dodržování pořádku a na řadu dalších zvyklostí. Bylo to např. posílání provinilců na právo útrpné do města(mučení), sepisování "kšaftu" (závěti) sousedů pomocí písaře a za přítomnosti konšelů, k odhadům nemovitostí zval znalé lidi z jiného místa, když se někdo ženil, byla mu poskytnuta pomoc obecní (např. dostal půl telete nebo sud piva) nebo dbal, aby se obec starala o siroty. To dokládá zápis dle (6/I). "Po smrti Vacka Černého z Bělovce v roce 1483 podvolil se Jíra Řezníček z nařízení konšelů, že sirotka jeho Ludmilu až do 12 let chovati a oděvem slušným ji opatřovat bude. Pak pořídí ji pláštík, sukni a dá půl kopy míšeňských hotových peněz".

Vyšší městské instance nebo nejvyšší na zámku pak řešily třebas smlouvu o odpuštění a odškodnění za vraždu, jako jest tato: "Roku 1564 zabil Matouš Holcův se svým bratrem Jiříkem ze vsi Bělovce Matěje Řeháčka z Bělovce. Byla učiněna jest smlouva přátelská s vůlí urozeného pána Albrechta Smiřického ze Smiřic, protože pravdy se nemohlo kruntovně vyhledati, kdo by jeho zabíti měl. Za škody, svědky a jiné útraty museli dáti 12 kop míšeňských a otec Petr Řeháček je přijal". Prokázané vraždy a zlodějiny se obvykle trestaly provazem nebo stětím, což vykonával pozvaný kat na šibeničním vršku ve městě.

S ženami klevetnými měli konšelé občas také práci. Před soudem se nechaly zastupovat mužem nebo otcem. Nepoctivé a nešlechetné ženy byly trestány zabavením jejich majetku a vypovězením z města na dvě míle. Později sice dostávaly milost, ale při dalším přestupku byly trestány na hrdle. To samé se týkalo cikánů. Ani muži se nevyhnuli při výtržnostech projednávání. "V neděli na sv. Matouše roku 1608 pohádali a poprali se v hospodě u Anny Katulky Lukáš, kovář bilovecký s Janem Tutihou. Lukáš vida, že naň Tutiha doráží, "urazil jej sklenicey v hlavu skrvavěle".Přišel brzy rychtář s právním poslem a ten odvedl oba do vězení šatlavního, kdež brzy ochladli. Prosili a když se za ně lidé dobří přimlouvali a když byl kovář Tutihovi zaplatil za vázání,"byli propuštěni".

Z dochovaných písemností lze vyčíst, že v obci byl v roce 1689 rychtářem Tobiáš Kyllar. Z doby kolem roku 1773 Jan Janák, v roce 1786 je uváděn Josef Kačer, od roku 1817 je zapsán Jan Hejda a také už konšel Jiří Samek, jako svědek. Konšelé byli jakýmsi poradním orgánem rychtáře. Ze zápisů není zřetelné, do kdy byli uvedení jmenováni a od kdy voleni do funkcí bez dalšího schvalování.

V roce 1834 je již uveden na úředních dokumentech jako starosta Jan Samek z čp. 24 a po něm od roku 1842 Jan Hejzlar. V neurčeném pořadí a letopočtu jsou uváděni též rychtáři Antonín Bernard, Antonín Hejzlar, Jindřich Lokvenc, a František Skořepa. Od roku 1883 byl starostou Vincenc Hejzlar, který vykonával funkci 21 let. Po něm v roce 1904 nastoupil již známý Josef Jirásek z čp. 1. K němu, jak žijící pamětník uvádí, chodily manželky vojáků, odvedených v I. světové válce, pro podporu 100 korun na měsíc.

Po pádu rakouské monarchie byl v roce 1919 zvolen do postu starosty hostinský František Hejzlar z čp. 68. Pro svou oblibu byl do funkce v roce 1938 opět zvolen, ale za dva roky umírá. Jako nástupce byl uveden již v roce 1939, zřejmě po dobu nemoci, František Bělík. Při dalších volbách v roce 1940 byl zvolen Jindřich Kašpar. Ten však byl z důvodů legionářské příslušnosti německými úřady donucen k rezignaci. Po něm byl ještě týž rok zvolen Antonín Hodoval, jenž vytrval ve funkci až do konce války.

Už rok před definitivní kapitulací Německa sestavoval tajně tzv. Revoluční národní výbor Josef Vítek z čp. 125. Jmenovaný byl pro svou oblibu také v roce 1945 zvolen předsedou Místního národního výboru (MNV). V nových volbách v roce 1946 byl už zvolen starostou komunista, železničář František Semerák z čp. 167. V roce 1948 jej pak vystřídal Antonín Čermák, který setrval ve funkci až do 31. března 1950. Tehdy došlo ke sloučení obcí do "velkého Náchoda". V témže roce byl zvolen do Městského národního výboru v Náchodě běloveský občan Eduard Dušánek.To byly dosud čestné funkce. V zaměstnaneckém poměru k obci byl jen obecní tajemník Václav Linhart, který vykonával tuto práci nepřetržitě od roku 1919 až do sloučení. Potom odešel pracovat na Mě NV v Náchodě.

Přes 40 roků v Bělovsi fungovaly samosprávně pouze "občanské výbory" až do roku 1989. Ty byly zrušeny a region byl sporadicky řízen pouze městem. Teprve na sklonku roku 2001 zde byl ustaven tzv. "osadní výbor" pod vedením Šárky Cimbálníkové, později Stanislava Maška.

Schůze a úřední činnost obecního zastupitelstva se v minulosti konávala v hostincích nebo v prostorách domu starosty. V roce 1918 koupila běloveská obec pěkný jednopodlažní dům čp.16 od majitele pana Lofa. V přízemí byly zařízeny kanceláře obecního úřadu (odtud "obecní dům"), obecní knihovna a v horní části byly upraveny byty pro chudé občany.