PRVNÍ ZNÁMÉ OSÍDLENÍ

Podívejme se nyní na osídlení místních obyvatel. Nejstarší písemná památka je v podstatě "Gruntovní kniha" náchodského panství, psaná od roku 1615. Byla uložena v Českém zemském archivu v Praze IV. ( Dle záznamu Dr. Čady ze dne 26.8.1942 ). První záznamy z " Berní ruly" z roku 1654 pro ves Bílovec uvádějí doložená jména : rolníci - Řídel, Janák, Starej, Mikšičků,Šlapka, Samkův, Břežanský, Kolář, P. Dudek, Kuřátko (již roku 1442 byl na hradě jmenován Koldův půrkrabí Petr z Břežan, kolem roku 1550 žil na Plhově občan Břežanský, který koupil v Bělovsi louku - nejspíše souvisí s výše uvedeným). zahradníci - Gurda, J,Dudek, Kalofousek, Zelenej a Záruba.

V pramenu (6/II) jsou z období let 1632 - 75 uvedeni sousedé a chalupníci: Jakub Kosina, Martin Blažkův, Adam Stárův, Václav Maršík, Tobiáš Ryšík, Jan Janák, Jakub Samků, Václav Vackova z Babí, Jan Bernard Břežanský, Tobiáš Keller, Václav Manásek, V Hůlek, Jiří Škrabka, Tobiáš Mykšíček, Jan Mykšičků, Jakub Maršík (jinak Dědek), Jan Samkův, Václav Vackův z Babího, Václav Samkův, Adam Keller, Jiřík a Tobiáš Stárův, Jiřík Šumík, Lukáš a Jan Kuřátko. (Někteří z nich byli patrně "bezzemci nebo podruzi"a proto chybí v jiných seznamech).

Dle " Urbáře" náchodského panství z r. 1742 už je jmenována ves Běloves a Malé Poříčí. Zde jsou uvedeni rolníci: Ryšík, Janák, Mykšíček, Hejda, Jiřík Samek, Bernardová (Břežanská), Killar; chalupníci - Maršík, Hůlek, Stárů, Josef Samek, Klovrz a Kuřátko.

Mnohé hrůzné události z té doby popisuje starodávná kronika. Měla být založena už v roce 1733. Je tam uvedeno jméno pokrokového sedláka Františka Kačera, jako obecního kronikáře. Nakonec byla tato vzácná památka v úschově u rolníka Jana Hejzlara, který sem společně s Vilémem Bernardem zapisoval různé zprávy. Od 60. let však není po knize ani památky. Ještě že se poslednímu kronikáři Bohumilu Novákovi podařilo některé pasáže opsat do pramenu ( 18 ).

Tak tedy: Z minulosti byly známy tři nejstarší statky rolníků Jiráska, Bernarda a Janáka. Ten první byl situován ve Vísce, snad nejstarší části obce. Mimochodem to potvrzuje Venturův akvarel Náchoda z roku 1786. Z pohledu od západu ukazuje Běloves jako shluk chalup vpravo mezi křovím. Z kusých zpráv je známo, že šlechta dávala vysloužilým královským vojákům, zemanům a strážcům pozemky v nejohroženějších místech cest s vědomím, že si s družinou postaví dvorec a budou dbáti o sjízdnost a bezpečnost jejich uživatelů. Takové místo, i několikrát ročně zaplavované vodou, dlouho po tom bažinaté, je zrovna údolí Bělovse. Cesta z Náchoda do Slaného, které už leží podstatně výše mohla vést jedině po písečných naplaveninách pod kopcem od Kašparáku až k Hejdovce a odtud na Slánský most. Pokud nebyla cesta v těchto místech podemleta, tak měli určitě obchodníci a formani potíže přejet přes louku Hejtmanku. Mimochodem ještě nedávno tam stál pomocný betonový most přes stálou bažinu. Kronika uvádí, že tam cesty byly vyztužovány v příčném směru kládami, vyspravovány proutím a břehy byly oboustranně osazovány olšemi, jejichž kořeny držely břeh při prudké vodě.

Pokud tato cesta byla nesjízdná a pokrytá silnou vrstvou bahna, museli kupci čekat třebas tři neděle v Náchodě, než bude cesta opravena. Někdy podle situace bylo možno použít náhradní cestu přes brod na druhý břeh Metuje a přes Vísku pokračovat po vyztužené cestě kolem lázní a cestou ve stráni až k celnici. Jeden takový dvorec (dnes statek čp. 1. - Jiráskův) byl na kopci ve Vísce. Nad ním byl už kolem roku 1536 dokonce rybníček, napájený z dobrošovského potoka. Dokladuje to dle (6/I) smlouva o koupi mezi Vávrou olejníkem a Šváchou. Jednalo se o dřevěné, roubené stavby s hospodářskými budovami, kryty šindelem a slaměnými došky, obehnané silným kůlovým plotem. Dvorec měl hodně čeledi s početnými rodinami. Tito lidé si stavěli roubené i hliněné chaloupky v blízkém okolí statku. Stavby bývaly obílené vápnem z vápenek z blízkých Dušníků. Snad proto kupci a formani projíždějíce cestou kolem říkali: " To už není jen bílá víska, to je již bielá ves - Běloves.

Čeleď z jednoho dvorce by na opravy cesty a koryta řeky nestačila. Také proto později vznikl asi 1 km na východ na vyvýšené stráni další dvorec Bernardův, kde dnes stojí statek čp. 32 - Ryšavých. Původní dvorec měl mít také svůj mlýn pod budovami na potoce. Tam byla stávka ( stavidlo ), která zadržovala vodu na mletí na vrchní vodu. Byl tam vytvořen rybník v údolí za Bavorovým, posledním statkem. Od usedlosti čp.32 vedla také dřívím vyložená cesta až do Smrčiny. Tam se rozdělovala směrem na Březovou a na Dobrošov. Jak už bylo řečeno, lidé z Borové, České Čermné používali cestu přes Březovou do Náchoda jako nejschůdnější. V pramenu (18) je dodatečně včleněn zápis znění listiny z roku 1659 " O cestě svobodné" pro obce Borová, Čermá (Čermáci - tehdy zřejmě rozlišovali mezi Čermnou u Chudoby nebo také Tamchynova Čermná dle původního majitele) a Březová, kde se jmenované obce zavazují opravovati cestu včetně dvou mostů v Bělovsi. "Vyhlašují právo po cestě jeti, jíti každému, chudému i bohatému". Jinak se prý přes ves jezdilo samými loužemi.

Třetí nejstarší dvorec byl postaven na písečné vyvýšenině za dnešní sokolovnou, dům čp. 12. Měl být velmi rozlehlý (až k dnešnímu statku podemlejnských Hejzlarů, čp. 17). Za budovami měl být rybník. Skutečně při dolování písku na písníku, byly nalezeny zbytky hráze a dřevěná dlabaná skruž o průměru kolem 8O cm s dřevěným potrubím směrem k mlýnu. Lze se jen domnívat, že zde byla starodávná, zatopená studna. V těchto místech (na dnešním Dětském dopravním hřišti) byly při zkušebních vrtech v 60. letech nalezeny silné minerální prameny.

Po zmíněných povodních se majitelé dvorců rychle dohodli a se svou čeledí odstranili i půlmetrové nánosy písku a bahna. Bahno samo o sobě je úrodnou prstí. Pro jeho zadržení a současně jako ochrana před prudkým průtokem vody byly vybudovány ochranné zdrže (lidově přetvořeno na strže). První taková hráz bývala prý u staré zbrojnice a vedla směrem ke staré celnici. Druhá zdrž vedla od mlýna podél cesty ke křižovatce na Babí a třetí vedla od prvního říčního brodu až k dnešnímu VaKu. U konce cvičného fotbalového hřiště je ještě navýšení dobře zřetelné. Vody při povodních sice přetekly, ale ztratily na síle a úrodný humus se usazoval na polích a lukách.

V jiném pramenu (6) se uvádí, že "třetí dvorec (dnešní usedlost čp. 12) koupil už v roce 1581 jistý Adam Semilský ze Semil (1556-71 úředník v Náchodě). V tomto roce koupil v Bilovci větší louku od Kašpara Chrástky za 55 kop míšeňských a v roce 1581 statek za 330 kop". Janák, strýc Hejzlara tvrdil, že pamatuje, jak na statku ještě hospodařila vdova po Semilském. To však časově neodpovídá. Mohly zde mezi tím hospodařit 3-4 generace Semilských. (Po sestavení běloveských rodových schémat podle dostupných matrik se již jméno Semilský nevyskytuje. Kdy se Janákové na statku usídlili, není také doloženo. Výpis z kroniky potvrzuje, že již roku 1586 byl Jan Janák podepsán nájemci mlýna jako ručitel, tudíž majetný.) Uvedený dvorec tvořil jeden velký celek. Tehdejší rodiny byly velmi početné a tak při svatbách byl majetek postupně dělen. To vysvětluje vznik samostatného statku čp. 45 (donedávna Josefa Karla) a již dnes zaniklý statek Tomkův, napravo od jmenovaného. Takové dělení majetků vrchnost dokonce podporovala, neboť z každého převodu měla tzv. desátek. Další stejný díl pak plynul do erární (státní) pokladny. Dalším důvodem dělení byl fakt, že sedlák nesměl dát syna na studie ani na řemeslo bez svolení pánova. Aby syn nemusel být do smrti podruhem, dal mu otec kus usedlosti.

Dle staré pozemkové držby je v roce 1657 uváděn Jan Janák jako vlastník 50 dílů polí, 4 koňských potahů a 6 krav. Z toho se dá soudit, že v té době již byl majitelem usedlosti čp. 12, na kterém rodina až do roku 1820 hospodařila. Poslední hospodář neměl mužského potomka. Dal půl statku dceři, s kterou se oženil Hejda. Tito manželé měli tři syny, z nichž nejstarší dostal opět půl statku a pole, druhému postavili nové stavení čp. 45 a k tomu dostal též polnosti. Nejmladší syn byl dlouho na vojně a po návratu s pomocí bratrů postavil dům čp. 41 a dostal pole k Babí, tedy pás pole od domu až ke " Stezníku", jak se tehdy říkalo nynější Kladské ulici.

Hospodářství čp. 17 vzniklo z dědičných a odkoupených pozemků. Bylo nejprve koupeno od náchodských pánů za 170 kop míšeňských Jiříkem Maršíkem. Pozemky statku se táhly od Stezníku kolem drah až ke Slánskému mostu. Maršík postavil stavení, stáje a stodolu, ale to vše vyhořelo. Nový statek postavil už s okny do nově vznikající návsi. Za jeho nástupce Tobiáše Janáka usedlost vyhořela podruhé. K novostavbě mu pomohl strýc, František Janák z čp. 14 (dům blízko návsi). Od kdy do kdy byli Janákovi vlastníky tohoto statku, není známo. Z dále popisovaných složitých příbuzenských vztahů vyplývá, že Antonín Janák byl praděd nedávno zesnulého Jana Hejzlara. V kterém období se přiženili Hejzlarovi, původně z obce Babí, do Bělovse není známo. Víme jen, že roku 1821 Jan Janák nechl postavit na svém pozemku ( na kopečku dnešní Kladské ulice) kamenný kříž jako paměť ukončení rodu Janáků v Bělovsi.

Mezitím se v obci rod Hejzlarů rozdělil natolik, že je bylo třeba rozlišovat přezdívkami. Tak například byl Hejzlar - mlynář, čp. 18. Protože měl také statek za lázněmi, čp. 2, tak byl nazýván též statecký. Výše jmenovaný Hejzlar z čp. 17 měl přídomek podemlejnský. Další Hejzlar působil jako správce v nemocnici, proto správecký, čp. 123. Následoval hospodský z domu čp. 68, také Hejzlar novodomský z čp. 76 nebo kovárenský z už zbourané kovárny čp. 28 ( vedle pana Vernara naproti staré celnici ). Byl také Hejzlar studnař z čp. 144 a další.

Tak je možno pokračovat u rodu Jirásků, Kačerů, Hejdů, Kylarů a dalších rozšířených jmen. Jsou také rody, které si ani svou příbuznost již nepamatují nebo skutečně nejsou příbuzní. Rodin se jménem Samek bývalo v obci přes deset, v selské a také tkalcovské větvi. I kronika k problému poskytuje určité vysvětlení. V posledním statku ve vsi se v minulosti říkávalo "u hořejších Samků". Majitel se oženil (zřejmě s vdovou) Bavorovou a vyženil současně syna. Později Samek usedlost předal Bavorovi a od té doby je objekt znám jako Bavorův statek. To vše se událo kolem roku 1870 a bylo časem zapomenuto. Obě rodiny se k příbuznosti nehlásí. Kronika mimo to říká, že před požárem byl statek situován jako průchozí směrem k hranicím. Říkalo se tam "v nohavicích" neboť se cesta rozdvojovala i ke Smrčině a vytvářela tak obrazně nohavice.