Vzpomínky na Běloves

Doložené skutečnosti

Od pradávna se vine naším krajem řeka Metuje, podle které se postupně rozšiřovaly obchodní stezky na východ a k Baltu, ale také tudy probíhala oboustranná vojenská tažení od těch historických až po nedávno minulé. Byla to pravděpodobně jediná nejkratší schůdná cesta z Prahy do Kladska a Vratislavi. Poutníci i kupci museli jít průsmykem přes Náchodskou Branku, město Náchod, údolím Bělovse a přes Metuji. Dle pramenu (6) již ve 12. století byla známa tato cesta jako "Kladsko-polská stezka".

V době před 2 000 lety Česká země ještě neměla známou strukturu, kupci i vojevůdci spíše znali význačná místa, jako například zdaleka viditelnou Kunětickou horu, známá trhová místa nebo důležité brody, viz Ptolemájova mapa s označením místa Budorgis, hledaného některými historiky někde kolem Náchoda. V místech, které bylo později pojmenováno Bílegowec, byl na Metuji přijatelný brod (v nezjištěné době byl na zmíněném místě vybudován dřevěný, později jednoduchý kamenný most), otvírající cestu do neznámých cizích zemí.

Ale nejen tudy, nýbrž z bývalého Pruska i přes Broumov (39), Náchod a dále do vnitrozemí byly vedeny vojenské vpády zvenčí. Tyto okolnosti daly podnět k výstavbě hradů k ochraně obchodních stezek. Na dnešní polské straně poblíž Nysy to byl Poláky vystavěný hrad Brdo. Ten však Břetislav II. již v roce 1096 při válečném tažení zničil a nechal vystavět níže na řece Nyse svůj hrad Kamenec. Kousek za dnešním Levínem vlevo od cesty stával hrad Homole. Na naší straně pak údajně tvrz Homolka a později náchodský hrad, postavený rytířem Hronem. Ten obdržel za oddanost svému králi Přemyslu II. "hvozd náchodský". Pod opevněním se začala vytvářet lokalita Staré Město, ze které později vznikl Náchod. Město v roce 2004 slavilo 750. výročí prvních písemných dokladů o svém založení. Život se však rozvíjel v této lokalitě mnohem a mnohem dříve.

Z našich i polských badatelských poznatků (viz nález většího množství mincí římských císařů u Wolan, také pak v Rousínově mezi Jesenicí a Českou Skalicí v roce 1884 bylo nalezeno 12 římských denárů z doby 41-185 po Kr., tedy z doby vlády římských císařů Claudia, Hadriana a dalších) je pravděpodobné, že se římské vlivy přenášely přes Náchodskou branku (která byla v Kosmově kronice kolem roku 1068 zmiňována jako "Brána království") na tzv. "Jantarovou cestu" vedoucí od Baltu přes Kladsko (Glatz) až ke Středozemnímu moři.

Kronikář Kosmas uváděl mimo jiné nejstarší zmínku o tažení knížete Břetislava přes Polskou bránu, které nutně muselo být uskutečněno přes brod na Metuji poblíž Náchoda. To bylo uskutečněno během července a srpna roku 1039 s cílem převést ostatky sv. Vojtěcha, umístěné v polském Hnězdně poblíž Vratislavi. Tam vezli na nejméně 100 vozech zbraně, potravu a krmení, aby překlenuli cestu přes husté lesní hvozdy. Na obydleném území vojsko drancovalo, na co přišlo. Zpět do Prahy vezly vozy ostatky sv. Vojtěcha, ale také ukořistěné zvony a další polské poklady.

Abychom si udělali představu, jak se asi vojenské transporty nebo obchodní karavany pohybovaly, je třeba uvést několik dat. Je doloženo, že náš region byl ve 12. století silně zalesněn, ale již řídce osídlen. Hustota obydlení se odhaduje po roce 1100 na 4-6 obyvatel na čtverečný kilometr. Záměrně byly udržovány úzké vchody do země. Stezky byly tak úzké, že tudy mnohdy prošly jen soumarské koně, nesoucí potřebný náklad.

České vojsko v té době čítalo kolem 20 tisíc vojáků. Pro dopravu zásob potravin a vojenského materiálu bylo třeba kolem 1500 vozů o nosnosti 400-600 kg. A to cizí vojska mívala i dvojnásobný počet. V daleké minulosti vedla úzká cesta od Dobenína k Náchodu a na druhou stranu ke Slanému nebo Polici hlubokými hvozdy (6/I.). Tudy byly vedeny oboustranné návštěvy panovníků a dle výsledků jednání vojenské výpady do okolních zemí. V náchodském údolí byly po Náchodu na mýtinách zakládány vesnice a statky jako Roudné, Víska, Bělovec, Brné, Poříčí a další.

Dle záznamů začali s větším rubáním lesa na Policku po roce 1213 mniši břevnovského kláštera (1). Zčásti přes Broumov, hlavně pak přes Náchod a dále do vnitrozemí byly vedeny vojenské vpády zvenčí (např. v roce 1108, 1110 polská vojska, zpětné výpady našich do Slezska a Polska v roce 1134 a další). Přilehlá území byla drancována procházejícími vojsky. Dle Zbraslavské kroniky již v roce 1313 Jan Lucemburský cestoval do Vratislavi a dne 19. září na náchodském hradě hostoval a datoval blíže neurčené úřední listiny. Musel opět použít brodu přes Metuji.

Když za jednookého krále Václava I. hrozil k nám tatarský vpád, byl přechod přes Slánský most zatarasen kameny z okolních lesů. V roce 1420 pochodovalo přes něj na tisíce křižáků z Vratislavska do srdce Čech, na Prahu. Roku 1425 vedl svá vojska přes tento most Viktorin z Poděbrad, aby ztrestal Němce za jejich výpady. Tenkrát přes 200 kořistí obtížených vozů hrčelo po Slánském mostě, když se vítězná vojska vracela zpět. Roku 1427 překročili most Sirotci. Při návratu tudy převedli značný počet dobytka. Na to v srpnu téhož roku vnikli do Náchoda Slezané, pobili pokojné osadníky, hledající úkryt v lesích a část města vypálili. V dubnu roku 1428 přecházela most spolu s hradeckými a chrudimskými husitská vojska, která donutila Němce ke kapitulaci.

Ve vzácně řídkých měsících míru pak cestovaly rozježděnými cestami obchodní karavany. Karel IV. například vydal nařízení zbrojnošům, kterým umožňoval kupcům odejmout kolo z vozu, pokud použijí zakázané cesty. Kupci se totiž mazaně vyhýbali místům, kde by museli platit clo ze zboží. A není se co divit! Platilo se například u nás za přechod Slánského mostu, pak u Horské brány za vstup do města, eventuálně na náměstí za prodej zboží, jakož i u Krajské brány za použití cesty. Panovník také nařídil z bezpečnostních důvodů u každé cesty vysekat křoví na obě strany, co by kamenem dohodil. Později byla bezpečná šíře stanovena na 32 m, pokud to terén dovolil. Takových cest užívali také tovaryši na tříletý i delší tzv. "povinný vandr", než mohli žádat příslušný řemeslnický cech o udělení hodnosti mistra v daném oboru. Řemeslníci v jiných zemích je rádi zaměstnávali, neboť Češi platili za čestný a pracovitý národ.

Ale současně je známo, že obchodní činnost ani v těžkých dobách válečných nebyla nijak výrazně omezena. Bylo tomu tak i za držení Náchoda loupeživým rytířem Janem Koldou ze Žampachu. Ten byl v roce 1444 Jiřím z Poděbrad vyhnán a po léta se zdržoval na vojenských taženích ve službách polského krále. Ještě za jeho držení žádali náchodští konšelé obnovu cla Jana Koldu na mostu přes Metuji ku Slanému s poukazem, "že Buoh vie, že obec ta je velmi chuda a jiného platu nemá, než ten peníz". Slánští nemuseli platit clo, protože pomáhali s dopravou dřeva na opravy mostu. Běloveští jej pak udržovali včetně úpravy močálů pomocí "hatí"(otépek větví a dřevěných kulatin).

Všeobecným nedostatkem starých dokumentů je fakt, že písaři aby se zalíbili pánům, líčili jejich chrabré boje a skutky. O životopise a okolnostech toho je bohužel v zápisech poskrovnu. Ani zápisy o stavbě mostu se nezachovaly. Je však známo, že ani jiní šlechtici se nechovali ke kupcům zrovna slušně. V té době se rozmohla hra v kostky a v sázce byly mnohdy celé vesnice a statky. Pak se rytíři chápali zbraně, aby se po prohře "zahojili" na procházejících obchodnících a pocestných, jejichž majetek byl mnohdy značný.

Ze země ven se vozil vosk, kůže, kožešiny, med, dříví, chmel, stříbro a byli hnáni koně, do 12. století pak i otroci. Do země byla na prvním místě přivážena sůl, tkaniny, kovy ryby, víno. Stráž na hranicích pak měla především úlohu vojenskou, obchodní, celnou i ochrannou. V té době byly obchodníkům a význačným osobám vystavovány panstvem a vladaři tzv. "ochranné gleyty" (doporučující listiny).

Dle instrukcí z roku 1674 v přepisu dle (2) je přes nouzi doložených a zapsaných údajů výslovně uvedeno, "mnoho-li cla aneb mýta a z čeho se mělo vybírati:

- z každýho koně, když se loj, med, vittilium, ceyn, kytt, volovo, železo, ocel veze po 5 velkých penězích českých
- když se kupecké zboží a sůl veze, po sedmáku
- z hovada hovězího po troníku
- z vepře biley peníz
- z telete a bravu po malém penízi míšeňským
- každey žid, buď na voze nebo na koni po sedmáku
- z každého voje dva malé peníze míšeňské
- z každého trakaru, když se na něm handlovní zboží veze, 2 malé peníze míšeňské

Pro orientaci krátce nastiňuji peněžní poměry. Mimo jiné uznávané cizí mince u nás platily od roku 1100 denáry. Byly to slabé plíšky, zvané odborně brakteáty. Za Václava II v roce 1300 byla provedena měnová reforma, dávající do oběhu již silnější stříbrné mince - groše. Počítalo se tehdy na kopy. Odvozeně měla tedy kopa 60 grošů. Jeden groš měl 7 penízků vždy po 2 haléřích. Mimo to byly v oběhu krejcary, kde jeden měl hodnotu 3 penízků. Ve 14. století se u nás souběžně razily také zlaté dukáty. Jeden dukát měl hodnotu 16 grošů, později až 24 grošů. Platnost měly v celém Německu a byly ve vykopávkách nalezeny ve Švédsku, Rusku i Španělsku. Je to jednoduché, že ano? Nutno si však uvědomit, že počítání ve středověku nepatřilo ke všeobecnému vzdělání, pokud mladým vůbec mohlo být poskytnuto. Počítat tedy obvykle učil otec syna.

Když jsme u těch obchodně finančních vztahů, je zde potřeba říci, že obchod byl od nepaměti výsadou bohatých vrstev obyvatelstva. Za riziko strádání a nebezpečí při obchodních cestách si také nechali bohatě zaplatit. Koncem 14. století čistý zisk některých obchodních společností s Prahou představoval až 60-70 procent. V následujících válečných létech naopak poklesl až na 13 procent. Těchto poměrů dovedli s úspěchem využít páni i města, jak ukazuje výše uvedený příklad. Na kdejakém místě se vybíral poplatek - clo, za přechod mostu, za vstup do města, za prodej ve městě nebo za další tranzitní převoz zboží do jiných zemí. Rozmnožil se obchod na úvěr, aby se nemuselo převážet tolik hotových peněz. Tak se rozšířilo půjčování peněz, které bylo převážně v rukou Židů. Bylo jim dovoleno používat až 86 procentní úrok, který byl později úředně omezen na 24 procent. Existovali již směnárníci, kteří ovšem za poskytování úvěrů přijímali pouze dary. Církev totiž přísně zakazovala lichvu.

Vraťme se k obchodnímu zboží, se kterým se také přes Běloves jezdilo, pro změnu na východní stranu. Z rozdílných historických pramenů se lze dočíst, že naši i němečtí kupci vzájemně obchodovali s Kladskem, Vratislaví i Krakovem. Tam však krakovští vytvořili překladiště všeho zboží a bedlivě střežili, aby se kdokoli se zbožím dostal na Rus. To platilo i obráceně pro ruské obchodníky s kožešinami a jiným atraktivním zbožím. Proto s ruskými městy byly udržovány jen symbolické kontakty. Žijeme také na místě, kde se od nepaměti rozpojovaly, případně spojovaly dva směry popisované činnosti. Jeden z nich byl směrován na Kladsko a Vratislav, druhý pak tvořil jakousi spojnici cestou přes Broumov a nynější Železnou Rudu směrem na Svídnici a k Baltu.

K osvětlení dřívějších styků je třeba se také podívat na území k dnešním sousedům Polákům. Držení církevních a panských teritorií nebylo vždy v plném souladu. V této souvislosti je zajímavé, že ve 14. století dle (1) patřila církevní fara v Čermné (Deutsch Tscherbeney, dnešní část Chudoby) do děkanátu dobrušského včetně Levína s okolím. Vsi původního homolského panství, tedy Německá Čermná, Chudoba, Jakubovice a Stroužný roku 1477 Jindřich st. kníže Münsterberský začlenil do kladského hrabství (28). Na základě vzájemných kontaktů se zde vtírá otázka, zda nebylo v minulosti pro zjevnou přímost používáno ještě druhé spojení "z kraje" přes Dobrušku, Nový Hrádek, Českou Čermnou, Březovou, do jmenované Čermné. Potvrzuje to i řada cest občanů z České Čermné i Borové za prací, do Náchoda přes Běloves, ale i také na druhou stranu až do Levína. A to až do nedávné minulosti. Bude o tom ještě řeč.

Od 15. století se vedly o zmíněná území místní války nebo se pozemky různě prodávaly. Spory byly motivované zejména zájmem o dřevo, jako strategické suroviny. Dle pramenu (1) je doložena existence slánského poplužního dvora (Schlaney, Schnellau, Slone) k Náchodskému panství již počátkem 15. století. Již tehdy tam stávaly dva mlýny (Kodešovský a Plhánek). Roku 1658 přibyl ještě třetí, nazývaný Nový, nebo také Slánský. Ještě dříve roku 1606 tam postavili pilu, nutnou pro stavbu obydlí. Už v roce 1600 jel v kočáře přes Slánský most náchodský purkmistr se dvěma konšely, aby sepsal kupní smlouvu na rytířský statek Slaný se 166 ha polí a lesů. Existuje i smlouva na stavbu tvrze ve Slaném a v roce 1684 se píše o stavbě pivovaru. Sousedící dvůr Malá Čermná byl roku 1674 prodán městu Náchodu se všemi svobodami, lidmi i nemovitostmi (28). Tento majetkový vztah pak trval nepřetržitě až do roku 1945. Znamenalo to velmi čilý ruch přes Slánský most (u nynější celnice).

Slánský most, ležící na přirozené hranici přes řeku Metuji v místě starodávného brodu, byl v minulosti nesčetněkrát vyzdvižen a zase stržen. ). Z dalších mnoha příkladů: V listopadu roku 1620 po bitvě na Bílé Hoře, prchal přes Slánský most zimní král Fridrich Falcký. Tudy jezdívali čeští králové do polského království, tudy se ubírali Čeští bratři do ciziny do vyhnanství. S tím souvisí i údaje na pamětní desce na budově školy na Babí. Dle pověsti se měl tudy v roce l628 ubírat do vyhnanství J. A. Komenský. Podobnou verzi ovšem uplatňuje i město Žacléř.

Proudy vojsk se po mostu netrhly. Různých vojenských hord z obou stran nepočítaně, například za husitského hnutí v létech 1420 - 34, třicetileté kolem roku 1624 a dále, sedmileté války v létech 1756 - 63 (40), až po střet Rakouska s Pruskem v roce 1866. Proto musel být most festovní. Ze zápisu ze 17. století vyplývá, že byl postaven z 21 obrovských jedlí, 7 dubů a 24 menších klád, nepočítaně mostnic. Dřevo sem bylo dopraveno z čermenských lesů. Most postavil Vít Komínek, tesařský mistr z Náchoda, na účet náchodské zámecké vrchnosti. V 18. století už město Náchod postavilo most nový s dvěma sochami, svatého Václava a Jana Nepomuckého. Je známo, že roku 1742 byl Slezany most stržen a dle záznamu z roku 1751 opět postaven úplně nový. Sochy ale už byly umístěny na průčelí kostela u sv. Michala v Náchodě. Přísahou pěti sousedů, pamětníků z Bělovse a Poříčí, kteří si pamatovali na stavbu předcházejícího mostu bylo prokázáno, že povinnost stavby patří vlastníkům panství. Most byl též různě nazýván. V pramenu (4) je kolem roku 1813 uváděn ještě jako Slezský most.

Dle (18) se uvádí událost, kdy při kopání pařezů poblíž lomu pana Jiráska se roku. 1930 našla nádoba se zašlými mincemi z období let 1595 - 1606. Zřejmě byly ukryty při útěku obyvatel při podobném vojenském tažení. Majitel se však už nevrátil.

Dříve patřilo Slezsko, blíže Kladsko a tzv. "český koutek k české zemi. Postoupením Kladské oblasti Prusku Vratislavským mírem roku 1742, za vlády Marie Terezie, se změnila původní hranice hrabství v hranici zemskou - státní. V těch dobách byla hranice vyměřena a vytyčena kamennými patníky přibližně v dnešní katastrální podobě. Roku 1743 se český sněm nuceně "navždy" zřekl Kladska a Slezska. Přesto po těchto změnách se vrátil statek Slaný, Čermná a Mezlesí do držení města Náchoda.

Netrvalo dlouho a v roce 1799 přešla Slánský most pro změnu ruská vojska. V červnu roku 1813 po něm přejel ruský car Alexander, pozvaný na opočenský zámek. Zpráva byla předem hlášena a tak se k mostu sešlo velké množství obyvatelstva. Téhož roku táhlo přes most na Paříž na 130.000 Rusů s 300 děly v čele s carem a jeho bratrem Konstantinem. Roku 1815 pak znovu 15.000 Rusů v čele s generálemVoronzovem.

V 18. století Němci veřejně i tajně lákali nespokojený český lid, aby si zajistili ve vlastní zemi dobré pracovní síly. U nás byl v té době všeho nedostatek a k tomu krutá robota,vrcholící v silné selské bouře s následným krutým potlačením. Do toho přišla násilná rekatolizace a poněmčování, často i s pomocí vojska. Není divu, že čeští exulanti ze statků v celé zemi utíkali. Přesto pevnou a neměnnou zůstala po celá staletí jazyková hranice u Náchoda. Robotovalo se až 5 dnů v týdnu. Robotní povinnosti byly zrušeny v roce 1848, ale až mnohem později, v roce 1851 byl v Bělovsi prováděn tzv. "výkup z roboty" a o rok později výkup z "desátků". Na paměť této, pro český lid velmi důležité události, vysázel nad hraničním mostem praděd nedávno zesnulého Jana Kylara ze statku čp. 31 řadu lip. Většina z nich je už bohužel vykácena. Výpis z kroniky také říká, že "občané bilouští dávati musili každoročně 110 fošin na zaopatření festuňku v Josefštatu". To je uváděno v kronice kolem roku 1805 včetně jmenovitého seznamu hospodářů, kteří také materiál až do Josefova museli odvézt.

Přes všechny uvedené skutečnosti nebyla osada Běloves vnímána jako samostatná obec. Snad jen několik dvorů, jejichž majitelé a čeleď pomáhali udržovat most a stále rozblácenou cestu k hranicím v provozuschopném stavu. Podle pohádkové pověsti "O Běloveském draku" (7, 9) bývala na kopci nad lázněmi staroslovanská tvrz. Až do dnešních dnů se dochovalo pojmenování známého místa "Dračí díra". První písemná zmínka o Bělovsi (5) "Bílegowes, (Bilijovec) je až v listině z 1. 6. 1392, kterou povoluje Jetřich z Náchoda, dědic náchodského zboží jako šosovní (poplatnickou) ves města. Mikuláš Trčka z Lípy pak dal "běloveským" právo vybírat mýtné na Slánském mostě a používat této částky na opravu mostu a cesty. To bylo v roce 1430. Roku 1440 pak byla obec vedena jako strážnice (něm. Warte - varta) zemské brány. Nebylo to v pravém slova smyslu, jako například "Borovská nebo hronovská strážnice" a celý řetěz dalších míst s výhledem na nepřátelské území. Spíše plnila funkci ochrany strategického místa a výběru cla. Tehdy se používaly smolné sloupy, které bývaly zapalovány jako varování o blížícím se nepříteli. Takový pak musel být umístěn na některém z nejbližších kopců. V Pamětní knize obce Běloveské pak je vložen zápis pocházející ze starých rodových kronik, že "v roce 1674 bylo postaveno v Bělovsi nové mýto, kde byl vybírán poplatek za dovážené i vyvážené zboží".

V občanských stycích z nedávné doby jsou známy vzájemné kontakty při pracovních příležitostech i v osobním životě. Slánští hasiči třebas přijeli pomoci, když hořel Samkův a Bavorův statek, naopak naši hasiči často vyjížděli k požárům ve Slaném i jinde. Podle vyprávění rodičů i jiných pamětníků se chodilo do Slaného, Žakše, Čermné i Levína na výlety. Nedělní výlet skončil kde jinde než v hospodě. Podávalo se tehdy dobré černé pivo, ženským a dětem pak šlehané vejce se smetanou a marcipánové jitrničky. Vyhlášený byl Hotel Bohemia a restaurace U dobré pohody. Přesto, že šlo o státně německé území, všude se mluvilo česky. Chodilo se na poutě, plesy i jiné taneční zábavy. Ze vzniklých známostí se uskutečnila řada smíšených manželství. Naši dobří muzikanti byli zváni na koncerty do lázní v Chudobě i Dušnikách. Cestou zpět pašovali v nástrojích kořalku, což se samozřejmě nesmělo.

Těch radovánek však bylo poskrovnu. Vojenské oboustranné drancování nebralo konce. Je však nesporné, že tím vším běloveští občané žili a trpěli. Vrchnost sice posílala na nejvíce ohrožená místa tzv. "salvaquardii" (např. 10 ozbrojených jezdců, kteří měli chránit měšťany, obchodníky i robotný lid). Náklady na ubytování, jídlo a pití stejně nesli občané a mnohdy si tato salvaquarda počínala ještě brutálněji, než procházející cizí i císařská vojska. Například Švédové se mstili na lidu v okolních obcích, že nemohli dobýt náchodského zámku, Chorváti zase kradli jako straky. Ti např. vzali v běloveském mlýně zděř od pily, kterou hned zase kováři Vydrovi za 5 grošů a 1 denár prodali. Ještě že jsme byli uchráněni od přímého útoku dravých Turků.

Byla zavedena daň potravní i z obuvi. Pro ilustraci se platilo z vola 4 zl., krávy 3 zl., z ovce 15 kr., ze sudu piva 30 kr. pár bot s podpatky 20 kr. nebo bez podpatků 5 krejcarů. Aby nebyl všem strastem konec, přičinily se opakované silné povodně, jakož i neúrodné roky o velký hladomor. Těmito osudnými válkami bylo zuboženo a ožebračeno naše dříve bohaté království. Důsledkem toho ze tří milionů obyvatelstva na počátku třicetileté války zbylo v roce 1648 po podepsání Vestfálského míru sotva 800 000 duší a ty ještě olupovali vojáci, dezertéři, potulující se krajem. Z výše uvedených důvodů nejsou k dispozici konkrétní údaje a v jiných, sice obšírně psaných pramenech, je o Bělovsi pouze několik málo poznámek. Starodávná kronika se ztratila, ale o tom bude ještě zmínka.

I když se očekávala "vojna s Prajzem", nebyl broumovský výběžek a náchodský úsek nijak zvlášť vojensky chráněn. Prusové nejdříve prozkoumávali terén a vpadli do země přes Broumov a okolí (Janovičky a Otovice). Tento kraj nese primát co do množství prošlého vojska. Ani obě světové války toto množství zdaleka nepřekročily. Dne 23. června 1866 u nás došlo k zavření hranic. V pramenu (28) lze číst:
"Odpoledne, ač už hranice úplně uzavřeny byly, puštěn tudy pruský kněz, Polák. Ten mohl nejlépe podati doma zprávu, jak hrstka císařských střeží bránu zemskou. Večer byl vyvolán poplach, že pruské stráže nad Bělovsí se objevily. Lid s puškami a vojsko ze strážnice č. 73/74 z města chvátal k celnici. Prusů však dnes více neviděli".
V neděli 24. června v noci byla na hranice přivezena dvě polní děla. Těmi měli být Prusové zahnáni.V pondělí dne 25. 6. odtáhli odsud huláni a přibyla sem divize kyrysníků pána hesenského pod obristem (obrstem - plukovníkem) hrabětem Thunem. Ten velel setnině pěších, 24 dělostřelcům a 3 hulánům. Ráno stržena byla polovina mostu pruského za celnicí a zadní dva mosty v Bělovsi. Prusové dozvěděvši se, že cesta zdejší obsazena není, obrátili se ve dvou dnech od moravských hranic k Náchodu.
V úterý 26.6. císařští k 4. hodině odpolední nepřítele očekávajíce, takto rozestavěni stáli: Pěší a část kyrysníků u celnice(staré), kyrysník jeden u mostu a jiný na cestě k Čermné nad Bělovsí, tři pak na Pavlišově, oddělení kyrysníků (220 mužů) u továrny Pickovy (na Babí) a oddělení v poli pod křížem k Bělovsi.
Po 6. hodině kyrysník u mostu první na blížící se stráže pruské vystřelil, pak vypálili dělostřelci do Prusů obě děla (údajně v řadách pruských 11 mužů porazili).Výhled na celý prostor byl zřízen z prostoru "Na Štefkách" - nad komplexem budov Jiráskova statku).
Císařští brzy opustili stanovisko své, když Prusové do nich z děl na návrší před Slaným i z jehlovek stříleti počali. Z granátů pruských vypálen jeden do severovýchodního rohu celnice a odražený kus z něho zabil vojína Josefa Součka (první zabitý voják - byl mu postaven v roce 1881 z prostředků finanční stráže za celnicí pomník).

Pomník vojínu Josefu Součkovi

Průšáci ještě před bojem zastřelili nejmenovaného starostu z Bělovse (patrně Hejzlara), protože při výslechu nechtěl mluvit o postavení císařského vojska. Jméno se však zatím nepodařilo ověřit. Jiné dochované listiny z té doby mají podpis zřejmě zástupce starosty Lokvence, jehož podpis se na dokumentech objevuje ještě řadu dalších let.

Vojsko s obyvateli rychle k městu couvali. Zatím jali se Prusové Slánský most k přechodu připravovati a vešli do Bělovse. K 8. hodině ještě 4 granáty do zámku hodili, ale odpověď však odtud nedostali. Tiše a zvolna po 9. hodině večer blížili se Prusové k městu, prohledávajíce pole před sebou a hledajíce vojsko císařské.
U mýta na Horském předměstí (křižovatka u Itálie) se zastavili, myslivci 5. pluku spěchali prohledat zámek a vojáci 37. řadového pluku pěšího V. armádního sboru jenerála Steinmetze ve městě sháněli "měšťanostu" (tuto funkci zastával pan Antonín Rokoš). Ten pak společně s děkanem a dalšími je přišli k mýtu vítati.
Téhož večera Prusové zrekvírovali v celém Náchodě 245 liber masa, 5 sáhů dříví,jakož i 3 centy kávy, 1 cent soli, 8 centů rýže, kroupy a 1 sud piva. Jenom škoda na celnici byla vyčíslena na 4 000 zlatých. Bylo shozeno mýtné bidlo, domovní dveře a též od kanceláře byly rozsekány, podlahy vytrhány, okna vytlučena, kamna zbourána, na půdě truhlici kontrabantní Prusové rozbili, zazděnou a dřívím zarovnanou skrýš otevřeli, věci z ní pokradli a vše to hned lid pruský domů odnesl".

Pro dokreslení nutno dodat, že při obsazování města každého zdravili "Gutt morgen" a ukazovali peníze, že budou vše platit. Vlastní bitva se odehrála ve středu 27.6. na Brance. V ten den dorazily vojenské oddíly z Broumovska. Po ukrutné řeži ve všech hospodách ve městě, Starém Městě i v Bělovsi doslova řádili (zrovna na ráně byla Hejdovka, hospoda U Dvou lip a poněkud stranou lázeňská restaurace). Co mohli vypít, vypili, ostatní vylili. Vrhli se na obchody, vše vyrabovali nebo rozbili a ještě potom vyžadovali výpalné. To vše podrobně popisují příslušné prameny.

Druhý den, 27.6 pak byla svedena proslulá bitva na Brance, o které se obšírně zmiňují další prameny. Téhož večera Prusové zrekvírovali v celém Náchodě 245 liber masa, dále 5 sáhů dříví, jakož i 3 centy kávy, 1 cent soli, 8 centů rýže, kroupy a 1 sud piva. Jenom škoda na celnici byla vyčíslena na 4 000 zlatých. "Zde bylo shozeno mýtné bidlo, domovní dveře a též od kanceláře byly rozsekány, podlahy vytrhány, okna vytlučena, kamna zbourána, na půdě truhlici kontrabantní Prusové rozbili, zazděnou a dřívím zarovnanou skrýš otevřeli, věci z ní pokradli a vše to hned lid pruský domů odnesl".

Hned na to ve čtvrtek, 28.6. sem vtrhlo velké množství civilního lidu z Pruska. Kradli kávu, cukr a jiné zboží. Ty věci pak v koších a putnách za hranice odnášeli, z prázdných domů nádobí brali, zvláště pak víno, pivo a lihoviny. Byly vyhlášeny další rekvizice pro vojsko a náš lid z vesnic byl hnán na bojiště k zakopávání mrtvol.

Dne 1. července vedl páter Karel Chotovský smutný průvod. Mělo pohřeb dítko a šestinedělka z Bělovse, která při útěku v Pekle zemřela. To všechno utrpení našich lidí si snad ani nelze představit. Angelis, tehdejší nájemce běloveských lázní utekl Peklem až k Novému Městu, ale tam byl chycen našimi jako špion. Údajně měl vyzradit Průšákům, že návrší Branky není bráněno císařskými vojsky. Za to byl pak veden až do Josefovské pevnosti a tam zevrubně vyslýchán. Pevnost byla budována za panování Marie Terezie právě proti pruským výpadům, ale jak se ukázalo, byla téměř neúčinná.

Po vyhrané bitvě tábořilo pruské vozatajstvo a dragouni na běloveských lukách, ve vsi byl rekvírován dobytek, koně a jídlo, nehledě ke zničeným polnostem. Lidé utíkali do lesů se skrovným majetkem a dobytkem do Smrčiny a Montace, z Dolního konce prý až do pekelských lesů. Konečně byla v Praze dne 23. srpna vyjednána smlouva o míru a následně 30. srpna vyměněna. Pak 2. září odjela z Náchoda Polní pošta a byl vyzdvižen telegrafní drát. Den na to byli odváženi poslední ranění a 4. září odešel poslední pruský voják. Jako obvyklý důsledek válečného tažení na Náchodsku v říjnu a listopadu opět řádila cholera. Do prosince zemřelo v celé oblasti 200 osob.

Morových epidemií bylo v minulosti více, ale v dokladech o Bělovsi nebyly časově vymezeny. Vymřely celé rodiny, protože lékařská péče byla pro mnohé nedostupná. Tehdy byli jen dva lékaři v Náchodě a jeden na zámku. Z předávaných vzpomínek se zachovala pověst, že v Bělovsi ve dvorci čp.1 vymřela na mor rodina Kozákova . Zůstaly jen dvě děti, Anna, Marie a část čeledi. K této usedlosti náležela rozsáhlá pole, lesy nad statkem a pod strání Lazy tzv. mokrá louka až k Metuji. Protože statek bez hospodáře upadal, neplnil robotní povinnosti, byl dán do dražby a rozdělen na díly. Celou usedlost, živý i mrtvý materiál v dražbě koupil Jakub Jirásek, původně panský kočí z velkostatku ve Slaném. Další část pozemku, tedy tu mokrou, Šperlingovskou louku s třemi minerálními prameny koupil roku 1818 Jan Schmidt z Bergenholdu společně s Janem Macháčkem, jako první majitelé pramenů a později lázní. O tom bude další pojednání.

Roku 1831 vypukla cholera, která se šířila z kladského území. Proto byly urychleně stavěny dřevěné strážní domky ve vzdálenosti 4-8 km od sebe tak, aby bylo z jednoho na druhý vidět. Jeden takový stál na Bendově skále, odkud bylo vidět k celnici i na Borovou. Nejdříve zde hlídkovali místní obyvatelé a nepustili nikoho přes hranice. Na krátký čas zde hlídkovalo vojsko. Dopisy a peníze byly na celnici vykuřovány. Bohužel cholera se šířila dál. V roce 1856 byla zaznamenána v obci další vlna moru, cholery a neštovic. O deset let později tu opět řádila cholera.

Poslední, už kamenný most se třemi oblouky byl postaven v létech 1888-89. Jedna polovina mostu patřila Rakouskému mocnářství a druhá polovina patřila Němcům - Prusům. Po ukončení války bylo Prusko považováno za spojence. Situace se ale vyhrotila v roce 1914, kdy již probíhaly válečné akce. Dle zápisu z náchodské kroniky byl v srpnu přechod uzavřen a na mostě byly postaveny strážní budky. Hranice byla zatarasena nákladními vozy. Rozšířila se totiž zvěst, že z Francie bylo vypraveno 9 obrněných vozů, převážející velké množství rublů a údajně i bomby pro Rusko. Také byly oboustranně přestřiženy telegrafní dráty. Situace se normalizovala až po skončení I. světové války.

Od roku 1933 po nástupu Hitlera k moci se situace přiostřovala. Dne 15. březnu 1939 Němci provedli okupaci ČSR. Opět po Slánském mostě přijeli, aby nás "ochránili". K tomu ale u nás rabovali civilisté i vojáci a vše co nakradli, odváželi v pověstných "Beruškách" ve dne v noci právě po tomto mostě. (Po dobu války byl také nazýván "říšský most".) Ale přes Slánský most také v pětačtyřicátém bezhlavě prchali s vidinou zajetí u Američanů.

kamenný Slánský most

Po osvobození Rudou armádou dle mezinárodních dohod však byla přidělena celá oblast Kladska Polsku. (První neúspěšné snahy o opětné připojení Kladska k ČSR (28) byly zahájeny už v roce 1918.) Z naší strany byla snaha o opětné připojení alespoň kladského pomezí (tzv. Českého koutku) k ČSR, protože na území stále žila velká komunita Kladských Čechů. Při ONV v Náchodě byl vytvořen Komitét pro kulturu a potravinovou pomoc, byly vydávány Kladské propustky a na zmíněné území byly posílány potravinové balíčky. V malé míře probíhala reemigrace Kladských Čechů až do konce roku 1947. Snaha z naší strany však byla nakonec neúspěšná. Přes tehdy ještě málo střeženou hranici se začínaly pašovat potraviny a cigarety. Na této činnosti se podílelo i několik běloveských občanů.

Mezinárodní napětí nedovolilo výrazný turistický ruch, ani obchodní vztahy nebyly na bývalé úrovni. Ostrahu hranic převzala polská strana. Postavili zde roku 1947 dřevěné triangulační věže, které současně sloužily jako vojenské pozorovatelny. Jedna stála na hraničním kopci nad "Černou roklí" a druhá na již zmíněné Bendově skále. (Odtud byl pěkný rozhled do širokého okolí směrem k Chudobě i na českou stranu. Již za II. světové války sem jezdili v kočárech přes Březovou lázeňští hosté z tehdejších německých lázní Chudoba. Němci zde totiž v roce 1938 postavili rozhlednu, aby měli přehled, co se na naši straně staví za opevnění. Turisté pak sloužili jako kamufláž.) Hraniční čára byla v přístupných místech v šíři 5 m často orána a na nepřístupných místech byly proti narušitelům hranice postaveny ploty s ostnatým drátem. Hranici mohlo přecházet na návštěvu svých příbuzných na zvláštní propustky jen málo rodinných příslušníků.

V průběhu 50, - 80. let nebyl provoz přes hranici tak velký. Situace se poněkud zmírnila až po roce 1956. Až teprve v roce 1961 byla uzavřena dohoda o "malém pohraničním styku". Tehdejší cestovní kancelář Čedok začala organizovat turistické zájezdy, dokonce bylo možno vycestovat i vlastními osobními automobily. Do Polska začaly být dováženy autobusy, nákladní vozy i zemědělské stroje.

Již v červenci roku 1968 bylo možno vidět při nedělní procházce z vrcholu Brabáku v oblouku staré cesty za polskou celnicí řady vojenských vozidel. Domníval jsem se, že jde o cvičení vojsk Varšavské smlouvy. Ale byl to omyl! Dne 22.8.1968 ráno zažil Slánský most další "dočasnou návštěvu" přátel v rámci internacionální pomoci. Výše uvedené události byly celkem podrobně zmapovány a budou jim věnovány samostatné stati.

Po roce 1989 byly však otevřeny hranice, enormně se rozmohla automobilová doprava a most již přestal vyhovovat. Mezi tím roku 1985 byla zahájena stavba nové silnice do Polska včetně nového širokého mostu. Starý most byl po zahájení provozu na nové komunikaci rozebrán. Začátkem měsíce června roku 2002 byla zahájena přístavba mostu před hraničním přechodem s cílem rozšíření jízdních pruhů. Fronty kamionů ve dvou pruzích byly již pro bezpečnost dopravy nepřijatelné. Na levé straně stávajícího mostu směrem od Náchoda byly vyhloubeny jámy a vybetonovány tři základové patky vždy s 5 pilíři v blízkosti koryta řeky Metuje. Stávající malé stavby na levé straně k přechodu, používané pro bankovní a tranzitní služby, byly zbourány a je zde připravován terén pro zavážku. Mezi mostem a budovou české celnice byly vykáceny stromy a byl zde zvyšován terén pro příjezd na most. Čtvrtý jízdní pruh byl dostavěn až k motorestu Pavel.

Začátkem měsíce června roku 2002 byla zahájena přístavba mostu před hraničním přechodem s cílem rozšíření jízdních pruhů. Fronty kamionů ve dvou pruzích byly již pro bezpečnost dopravy nepřijatelné. Na levé straně stávajícího mostu směrem od Náchoda byly vyhloubeny jámy a vybetonovány tři základové patky vždy s 5 pilíři v blízkosti koryta řeky Metuje. Stávající malé stavby na levé straně k přechodu, používané pro bankovní a tranzitní služby, byly zbourány a je zde připravován terén pro zavážku. Mezi mostem a budovou české celnice byly vykáceny stromy a je zde zvyšován terén pro příjezd na most. Čtvrtý pruh byl dostavěn až k začátku náchodského nádraží.